Populisticky uvede, že už nenechá podnikatele s chudobou dále využívat situace lidí v nesnázích a odvádět nemalé částky ze státního rozpočtu za dávky na bydlení. Nabídne jednoduché řešení, díky kterým dokáže dostat lidi z ubytoven, kde žijí v nuzných podmínkách za ceny tříhvězdičkového hotelu, do adaptovaných nebo nových bytů, které za evropské dotace postaví obce.

Zmíním jeden z prvotních šílených nápadů, jakým je uzákonění rezervace povinných 5 % celkového bytového fondu obce právě na sociální bydlení. Například v naší obci s celkovými 285 bytovými jednotkami by to pro obec znamenalo povinnost vybudovat cca 14 bytů pro sociální bydlení. Je to dost šílený návrh. Už ve chvíli, kdy obec provozuje vlastních 5 bytů (se slušnými nájemníky), je agenda účetnictví a údržby bytového fondu pro účetní na půl úvazku a uvolněného starostu docela náročná. Neumím si představit, jak bychom zvládali obsazení 14 bytů nepřizpůsobivými občany. Napadají mne různé scénáře od vymáhání nájemného až po řešení sousedských sporů.

Asi už je v některých kapsách dost nahrabáno a na obzoru se objevují kýžené legislativní změny. Za pozornost stojí třeba skoro hotová novela stávající právní úpravy jedné z dávek na bydlení – příspěvku na bydlení. Má omezit nadužívání této dávky. Těžko se dá předpokládat, kam toto opatření povede, protože oba tábory - jak nepřizpůsobiví, tak podnikatelé - jistě beze všech morálních skrupulí nasadí všechny možné páky, aby dosáhli svého: bydlení bez kontroly a s adekvátním ziskem.

Samotná otázka sociálního bydlení je zajímavá přístupem státních orgánů. Stát řekne (zjednodušeně): “Milé obce, soukromé společnosti, milé neziskovky, dáme vám peníze na výstavbu bytů a po pěti letech udržitelnosti projektu se byty převedou do vašeho vlastnictví. To je pro vás jistě výhodné, tak proč ještě nestavíte? Vlastně promiňte, ono by to šlo zneužít! Dobře, udržitelnost bude dejme tomu dvacetiletá.” Výstavba bytů je jen jedna věc problému a otázku sociálního bydlení nevyřeší. Je to nekoncepční řešení a, podle mého názoru, i krok zpátky. Navíc realizaci dotované bytové výstavby komplikuje fakt, že nejsou připraveny projekty a projekční kanceláře mají práci na letošní rok již nemilosrdně zadanou. Mě ovšem trápí jiná otázka, kterou mi několikrát položila má dcera při společném poznávání české krajiny: “Tati? Kam tady v té vesničce chodí lidi do práce?”

A jsme u jádra problému. Rozhlédněme se kolem sebe a nelžeme si do kapsy. I kdybychom nabídli na vsi sociální bydlení, kdo z místních podnikatelů bude ochotný přijmout zaměstnance jiné barvy pleti či zaměstnance po opuštění výkonu trestu? Kdo se bude zabývat v pracovním procesu vyléčeným toxikomanem nebo invalidou s epilepsií? Jak chcete změnit návyky občanů, kteří si zvykli chodit pro sociální dávky a našli životní pohodu ve své malé bídě? A osoby žádající o azyl - to je na malé obci politická sebevražda.

Lidé, které jsem nyní popsal, se pohybují v kruhu, ze kterého se jen těžko uniká. Pokud nechceme tvořit další sociálně vyloučené oblasti, musíme systém změnit od základu. Řešením není povinnost obcí stavět sociální byty. Řešením je spojit sociální bydlení se sociálním podnikáním. Právě spojení těchto dvou možností umožní lidem ohroženým sociálním vyloučením z onoho kruhu vystoupit. Nebude to jednoduché, ale pokud se občan zapojí do práce v sociálním podniku, tak vlastním přičiněním s podporou zaměstnavatele a kolektivu spolupracovníků se může postavit na vlastní nohy - sociálně se rehabilitovat. Sebezodpovědnost člověka ohroženého sociálním vyloučením roste právě budováním komunity podle jasně stanovených pravidel společně s možností splácet nájem prací. Rovněž svou roli hraje zničení sociálních vazeb na bývalé okolí a možnost realizovat se v novém prostředí.

Čerpám z osobních zkušeností s naším sociálním podnikem Hustířanka služby, s.r.o. Funguje první rok a mohu potvrdit pozitivní vliv jak zodpovědného vedení založeného na motivaci zaměstnanců, tak i velmi dobrou spolupráci s Farní charitou Dvůr Králové n. L. v roli sociálního poradce. Sociální podnik nás v podstatě uchránil od katastrofálního nedostatku zaměstnanců v režimu veřejně prospěšných prací na jedné straně a zlepšil celkovou spolupráci dobře motivovanými zaměstnanci na straně druhé. Myslím, že v případě nabídky vlastního sociálního bydlení jsme schopni začlenit i další osoby z cílových skupin a jistě bychom pro ně našli práci.

Nyní je ovšem na tahu stát, potažmo ministerstvo práce a sociálních věcí. Z mého pohledu by myšlenka propojení sociálního bydlení a sociálního podnikání neměla zapadnout. Praxe ukazuje, že může dobře fungovat.

Jaroslav Huňat
starosta obce Dubenec