Sklidila jsem za to vlnu kritiky od čelných představitelů normalizační kultury, kteří povstali na její obranu. Prý je režim jako režim, každý systém má prý své nedostatky a oni v době komunismu dělali jen to, co uměli nejlépe – zpívali, hráli, tančili, psali, mluvili…
To, že si následně odpustili a že jim třeba bylo odpuštěno, neznamená, že jejich tehdejší angažmá se stalo najednou čímsi vhodným a správným. O co mi však především šlo?
Alexandrovci byli od svého vzniku tělesem spojeným s politikou komunistického a totalitního sovětského režimu a nyní se naprosto bez problémů identifikují se systémem autokratickým Vladimira Putina. Nelze v této souvislosti nevzpomenout jejich podporu anexe Krymu, vyjádřenou v oslavné ódě z března loňského roku. I totalitní symboly, které stále používají, jsou dobrým důkazem propojení politiky a kultury. Ti zpívající muži nevystupují v šantánových kostýmech, ale mají na sobě vojenské uniformy a jsou vojáky z povolání.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV