Více než 72 milionů lidí se nedočkalo kvůli válce konce roku 1945. Z Československa zahynulo 25 tisíc vojáků, 63 tisíc civilistů a pro 277 tisíc lidí skončila jejich životní cesta za zdmi koncentračních či pracovních táborů. Celkem 365 tisíc lidí, kterým zrůdný režim sebral sny a naději do budoucna.

Kolik nám zůstalo obrázků po dětech, které se radovaly z života i přes fašistická zvěrstva? Po dětech, které měly velké plány a cíle, ale kvůli fašismu museli začít nosit žlutou hvězdu a společnost se k nim obrátila zády. Nechápaly proč. I tak se radovaly ze života až do posledních osudných chvil. Viděli jste někdy takový obrázek? Doporučuji se vám na nějaký takový podívat. V těch chvílích si uvědomuji, jaké máme štěstí.

Pocházím z Uherskohradišťska a pro nás je druhá světová válka něčím, co se nám vrylo pod kůži. Hlavně kvůli odboji a výsadkářům. Asi všichni ví, že výsadkáři Josef Gabčík a Jan Kubiš, spáchali v roce 1943 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, kterým jsme si jistě také zajistili místo v povědomí spojenců a přestože jsme byli Protektorátem, zařadili jsme se na stranu vítězů. Málo lidí už však ví, že v pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje, kde tito dva mladí muži zemřeli, s nimi padlo dalších pět výsadkářů. Mezi nimi 22 letý Josef Bublík z Bánova a 27 letý Jan Hrubý z Kunovic. Kolik toho ještě ti všichni měli před sebou. Ale nedožili se toho, protože byli zrazeni.

Blízko Uherského Hradiště, v Uherském Ostrohu, operovala jedna z nejúspěšnějších výsadkových skupin Carbon. Josef Vanc a František Kobzík brzy po výsadku přišli o své životy v přestřelce s Němci. Vůdce skupiny František Bogotaj se dokázal dostat do svého rodného Uherského Ostrohu a později s posledním přeživším členem výsadku Jaroslavem Šperlem začínají spojovat roztříštěné odbojové skupiny. Do odboje zapojí nakonec 21 měst, úspěšně sabotují, bezpečně přebírají shozené zbraně. Válku přežili.

Když v roce 1939 opouštěli republiku, zřejmě je nenapadlo, že v roce 1948 to udělají znovu, když budou prchat před komunismem. Oba dva pak umřeli v požehnaném věku v USA.

V tento den, který nám připomíná konec té zrůdné války, která vzala naděje mnohým lidem, si přeji, aby se nic takového neopakovalo. Němci se snažili dvakrát o nadvládu nad světem. Nepodařilo se jim to. Dnes někteří říkají, že si nás svázali Evropskou unií. To si nemyslím, i když i já musím uznat, že často přichází momenty, kdy nám je něco nakázáno a jedná se s námi jako s poddaným trpaslíkem. Tak jako před 75 lety. To se ale už nesmí opakovat. Česká republika musí být v Evropské unii silným státem. Nikdo nám nesmí diktovat, co můžeme a co nesmíme. Členské státy spolu musí kooperovat, snažit se o zlepšení vzdělávání, pozic na trhu, zlepšení životní úrovně všech lidí, ať se teda máme i my jako v Německu, stejně tak ať nám nikdo nepřiváží ojeté automobily ze zahraničí se stočeným tachometrem, ano, v tomto musíme být jednotní. Ale nikdo nesmí zasahovat do naší suverenity. Věřím, že mě historie poučila. I proto kandiduji do Evropského parlamentu, aby Česká republika byla silná a bylo ji slyšet. Buďte si jistí, že pokud dáte svůj hlas hnutí ANO a kroužek u čísla 24, mě, Tomáše Janči, Česko bude mít silný hlas v Evropské unii.