Stačí obrázky posledních dnů. Živelné zaplavování hor na těch pár místech, kde se dá alespoň omezeně užít zimních radovánek. Dopravní kolapsy, policie v akci. Někdy i ničení sjezdovek. Anebo hledání únikových cest z vládních restrikcí, jako třeba karavany na parkovištích nebo vyvážení lyžařů skútrem. Podobné zprávy chodily z Krkonoš, Beskyd, Jizerských hor, ze Šumavy i odjinud. Kalamitní situace byla hlášena ze středisek jako je Bedřichov na Jablonecku, anebo třeba v Pustevnách, které mám od svého domova slabým tempem asi hodinu.

A ještě jen krátce pro připomenutí, co se kolem skiareálů dělo v prosinci. Nejdřív byly zavřené horské chaty, vleky s lanovkami běžely. Pak se situace na chvíli obrátila, nakonec ale vláda zavřela pro jistotu všechno (byť některé lanovky zůstaly v provozu, ale nesmějí vozit lyžaře).

Obecné důvody mnohých restrikcí samozřejmě chápu. Epidemická situace se zase zhoršila, koronavirus se začal zase šířit – ponechám teď stranou, jak k tomu přispěla i vládní liknavost. Začalo přibývat nakažených, hospitalizovaných a bohužel i mrtvých. Takže v nějaké formě bylo potřeba „utáhnout šrouby“. Jenže! Citlivě, předvídatelně a hlavně s rozmyslem. Což je bohužel v rozporu s genetickým kódem této vládní garnitury, během koronavirové krize jsme se o tom přesvědčili mnohokrát. A to opravdu nechci kritizovat každý špatný krok.