Hlavní architekt

Opětně ustanovit funkci hlavního architekta  plně zodpovědného za rozvoj města a odstranit tak současný schizofrenní stav, kdy si v této oblasti ke škodě věci vzájemně konkuruje několik subjektů.
Stavební zákon

Iniciovat změnu stavebního zákona tak, aby podmínky pořizování územního plánu hlavního města odpovídaly výjimečnému  postavení Prahy v rámci České republiky.

Územní plán

Nový územní plán chceme zpracovat na základě hlavních bodů jeho řešení předem projednaných s veřejností. Územní plán musí být jednoduchý, přehledný a musí být pro každého, nikoli jen pro vyvolené. Musí být jednoznačně definovaný a s co nejmenším množství závazných prvků, které však budeme chtít bez výjimky dodržovat.

Praha v zrcadle věků

Hlavní město Prahu chápeme jako jedinečný urbanistický soubor vytvářený v průběhu celého milénia. Budeme chránit hodnoty minulosti, ale zároveň chceme vytvořit podmínky pro kontinuální návaznost dalšího rozvoje města. Praha je historická, ale není skansen!

Investoři nejsou nepřátelé

Stanovit jasná a závazná pravidla pro vstup investorů do území a pro jejich participaci na rozvoji místa, do kterého vstupují. Vycházíme z předpokladu, že pouze slušný investor má zájem na rozvoji území, ve kterém uskutečňuje své záměry, a proto se snaží toto území dále rozvíjet a zvelebovat. Pouze k takovým budeme vstřícní.

1.  Hlavní architekt města Prahy – návrat ke kořenům

V současné době neexistuje v oblasti rozvoje hlavního města Prahy jasně formulovaná vize rozvoje města. Tuto vizimusí stanovit politická reprezentace za pomoci odborníků, a proto je důležité nejen to, kým bude tato vize formulována, ale především to, jaký odborný tým ji bude uvádět v život. Jedno bez druhého prostě nefunguje, o čemž nás současný chaotický rozvoj Prahy již více než deset let stále přesvědčuje. Situace v Praze je značně schizofrenní. Shrňme si, kdo se dnes v Praze z odborného hlediska podílí na jejím rozvoji:
1. Magistrátní odbor územního plánu (Odbor územního plánu je odborem Magistrátu pro zajišťování procesních činností pořizování územního plánu hlavního města Prahy a pro zajišťování procesních činností pořizování územně plánovacích dokumentací a podkladů – vykonává tzv. přenesený výkon státní správy). Odbor má 76 zaměstnanců. Je to garant tzv. „přeneseného výkonu státní správy“ na úseku rozvoje města, který ve skutečnosti nerozhoduje v tomto ohledu skoro o ničem.

2.     Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy (příspěvková organizace se veřejně profiluje jako odborné pracoviště se zaměřením na výzkumnou činnost v oblasti architektury, urbanismu, rozvoje, tvorby a správy města.) cca 200 zaměstnanců + vědecká rada ředitele + další externí pracovníci.

Ve skutečnosti se jedná o moloch bez jakýchkoli kompetencí  a radící všemu a všem bez jakékoli zodpovědnosti, který si i přes celou armádu kmenových zaměstnanců nechává většinu studií zpracovávat u jiných architektonických a urbanistických ateliérů.

1. Metropolitní ozvučná deska (je odborným poradním orgánem Rady hl. m. Prahy v otázkách rozvoje města. Základním úkolem je poskytovat zpětnou vazbu Radě hl. m. Prahy a podávat doporučení na řešení konkrétních otázek souvisejících s rozvojem hl. města). Cca 60 nezávislých architektů a urbanistů. Drtivá většina členů je v oblasti urbanismu a architektury určitě pojmem a osobností. Proč však mají radit radě, když většině jejich výstupům a především odborným odůvodněním rada nemůže plně porozumět.

2. Celá plejáda úředníků v oblasti územního rozvoje na jednotlivých městských částech.

Tento značně nesourodý konglomerát osob nikdo odborně neřídí a vzájemně nekoordinuje. Jak kdysi správně řekl Ing. arch. J. Hrůza, CSc. „Působení Útvaru hlavního architekta  hl. m. Prahy bylo v minulosti  umožněno především tím, že architekt Jiří Voženílek, jeho ředitel,  požíval vysoké odborné autority, ale hlavně byl při jednání a rozhodování vynikajícím diplomatem a stratégem. Neméně důležité bylo, že jsme měli „kulaté razítko“, to znamená, že jsme přece jen nebyli pouhou stafáží. I dnes je důležité, kdo to razítko drží – jak se o tom každodenněpřesvědčujeme.“ Tato slova by se měla tesat do kamene a především je nutné je znovu uvést v život.

Je s podivem, že od roku 2000, kdy z Útvaru rozvoje hlavního města Prahy odešel jeho ředitel architekt Karel Hejtmánek, neřídil z odborného hlediska  rozvoj Prahy žádný architekt či urbanista, ať již se jednalo o Útvar rozvoje či odbor územního plánu. To o něčem svědčí. Jinými slovy - posledních 14 let nemá Praha z hlediska jejího rozvoje ve svém čele tolik potřebného odborníka.  Rčení, dej neschopnému moc a vytvoří úřad, se zde v plné míře potvrzuje. Proto jsou Gočárův Hradec Králové či Baťův Zlín pro dnešní Prahu bohužel nedostupnou utopií.

Jsme toho názoru, že si Praha již další experimenty tohoto druhu nezaslouží a ani si je již nemůže dovolit. Proto velíme: Zpět ke kořenům! Obnovme personálně nevelký, ale osvědčený Útvar hlavního architekta města Prahy se všemi jeho kompetencemi, odbornostmi a pravomocemi. Především ale se zodpovědnostmi, protože pojemzodpovědnosti představitelům Prahy z jejich slovníku zcela vymizel. Přece není možné za půl miliardy Kč, které nás stávající stav na úseku rozvoje Prahy každoročně stojí, dostávat tak málo. Zatím jediný relevantní výstup, který jsme získali, je opakované konstatování, že situace v Praze není dobrá. Naším cílem je nahradit dnešní armádu méně schopných úředníků a výzkumných pracovníků menším, ale o to schopnějším týmem urbanistů, architektů a právníků, za kterým již konečně začne být vidět nějaká konkrétní práce. Přece již někdo musí začít s koordinací nevyužívaného potenciálu a znalostí o území, které představují městské části. Kdo zná více své potřeby než domácí? Praha přece nemůže neustále prohrávat před správním soudem o územním plánu a jeho změnách jedno řízení za druhým. A rovněž se nechceme smířit s tím, že jedinou důstojnější stavbou v Praze realizovanou za posledních 25 let je „Tančící dům“.

Praha má navíc a my jí to chceme dát!

2.  Praha a stavební zákon

Ať se to někomu líbí nebo ne, Praha představuje v rámci České republiky jedinečný fenomén. Jiné takové město u nás není. To si uvědomili zákonodárci při tvorbě zákona o obcích, kdy pro Prahu přijali samostatný Zákon o hlavním městě Praze. Bohužel se tím již opomenuli zabývat ve stavebním zákoně a především v jeho části o územním plánování. Přece není možné podle stejného scénáře, podle stejných podmínek pořídit dobrý územní plán pro Horní Bezděkov, Smetanovu Lhotu, Hradec Králové, Brno či Prahu. To prostě není myslitelné. Při projednávání konceptu Územního plánu hlavního města Prahy se sešlo skoro 20 000 námitek a připomínek, což bylo dále neprůchodné. Složitý a především nákladný proces dalšího pořizování konceptu územního plánu byl ukončen. Lépe však nemůže dopadnout ani nově zpracovávaný Metropolitní plán.

Ministerstvo pro místní rozvoj pak šlo ve svém pohrdání oprávněnými požadavky měst a obcí tak daleko, že pro zpracování územně plánovacích dokumentací naoktrojovalo ve svých vyhláškách i takový detail, jakými jsou měřítka zpracování výkresů územně hospodářských zásad a územních plánů. Co na tom, že Středočeský  kraj má rozlohu přes 11 tisíc km2 a Praha necelých 500. Co na tom, že Praha má rozlohu skoro 500 km2 a většina území obcí nedosáhne ani na jeden. Ale nesmyslně předepsaná měřítka výkresů musí být zachována.  Tak bychom mohli porovnávat například lidnatost území a desítky dalších, vzájemně neporovnatelných skutečností.

Územní plán považujeme za jeden z klíčových dokumentů každého města či obce, Prahu nevyjímaje. Je tím nejdůležitějším dokumentem hned po rozpočtu. Jak s ním má ale chudák pražský primátor operativně pracovat a jak se v něm má běžný Pražan vyznat, když současně platný územní plán má více než 150 listů výkresů závazné části o formátu A0 a k tomu desítky stran textu. V tomto zmatku se nevyzná ani většina architektů, a proto musí přijít ke slovu různí ti vykladači nevysvětlitelného a nakonec mnohdy i soudy. Takový stav je nadále neudržitelný.

Budeme proto prosazovat novelu stavebního zákona, která již konečně vezme uvedené skutečnosti na vědomí. Praha v tom však byla vždy sama a to je špatně. Tudy cesta nevede! Proto vejdeme v jednání se svazem měst a obcía budeme společně iniciovat takovou změnu stavebního zákona, která umožní pořízení územních plánů takříkajíc každé obci na tělo. Uvedené problémy se totiž týkají i drtivé většiny statutárních měst, ale specifický přístup k pořizování územních plánů by si zasloužily i ostatní města a obce.

Praha má však ještě jednu specifiku, která nebyla za posledních 10 let vzata na vědomí. Tou je symbióza se Středočeským krajem. Ať již chceme nebo ne, musíme vzít v úvahu, že Praha se neobejde bez Středočeského kraje a Středočeský kraj bez Prahy. To naši předci v minulosti dobře věděli.  Proto zpracovali tzv. Územní plán velkého územního celku Pražské středočeské aglomerace a z počátku našeho milénia můžeme zaznamenat pokus o vytvoření Územního plánu velkého územního celku Pražského regionu. To dnes již nelze. Zásady územního rozvoje se podle platného stavebního zákona zpracovávají pro území kraje. Proto má Praha svoje zásady územního rozvoje a Středočeský kraj rovněž své. Takže zásady územního rozvoje Středočechů mají ve svém středu zcela nelogickou díru, aby zase Praha nebyla schopna si do těch svých závazně zakomponovat ani tak důležitou skutečnost, jakou je celá trasa Pražského okruhu.  I to se musí změnit, aby vítězem byl zdravý rozum a především normálně uvažující člověk.

A tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho a pořád bychom nacházeli další a další důvody k vážnému zamyšlení o tom, zda platný stavební zákon řeší skutečné potřeby měst a obcí, Prahu nevyjímaje.

My, jako pravicová strana jsme toho názoru, že každý předpis, každý zákon musí  život svobodnému občanu ulehčovat a nikoli zbytečně, zdůrazňujeme  slovo z b y t e č n ě,  ho omezovat v jeho právech. Proto jedním z našich hlavních cílů v oblasti rozvoje Prahy bude iniciace potřebné změny stavebního zákona  tak, aby si Praha konečně mohla pořídit svůj územní plán, kterému by Pražané již konečně mohli rozumět.

3. Opravdu nový územní plán

Současně platný Územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy byl schválen již před patnácti lety a je to na jeho obsahu znát. V čase jeho vzniku se jednalo o životaschopný dokument, který dobře plnil funkci regulátoru využívání území. Od té doby byl však jeho obsah poskvrněn a znehodnocen několika tisíci změnami  a úpravami, a proto se dnes již jedná o téměř mrtvý předpis neodpovídající potřebám města.

Naším cílem je pořízení nového územního plánu, který již konečně bude zpracován na základě přijatých hlavních bodů zadání střednědobého rozvoje města, předem projednaných s odborníky i s Pražany. I když se jedná o jinde zcela běžný postup, v Praze takováto cesta k pořízení územního plánu nebyla doposud nikdy použita. My si názorů našich obyvatel vážíme a chceme je do tvorby Územního plánu Prahy zapojit. To znamená provést revizi současně pořizovaného Metropolitního územního plánu a do jeho obsahu hned od samého počátku promítnout názory veřejnosti.

Nový územní plán musí být především jednoduchý, přehledný a musí být srozumitelný pro každého, nikoli jen pro vyvolené. Jeho obsahu musí rozumět každý. Musí být jednoznačně definovaný, bez možnosti vícero výkladů, s co nejmenším množství závazných prvků, které však budeme chtít bez výjimky dodržovat. Jinými slovy, chceme nastavit jasná, přehledná a jednoduchá pravidla rozvoje města, která zcela jasně vymezí prostor pro územní a stavební řízení. Stavět v Praze musí přestat být nekontrolovatelným dobrodružstvím pro obyvatele Prahy i pro investory. Chceme v Praze chránit vše, co si ochranu opravdu zaslouží, ale na druhou stranu musíme odstranit onu spoustu nesmyslných a mnohdy protichůdných nařízení, opatření a výkladů, které nám ztrpčují život.V jednoduchosti je síla. Je to nejlepší ochrana před korupcí, zbytečnou byrokracií a šikanováním občana.

To znamená, že nově pojatý územní plán musí přesně definovat plochy zastavěné, zastavitelné a nezastavitelné a především to, jak se v nich může případný investor chovat, ale hlavně jaké bude dávat jistoty o využití území pro nás Pražany. Toho lze dosáhnout například pouhým slovním popisem území, kterému bude rozumět každý trochu vzdělanější člověk.

Územní plán musí pojmout veřejný prostor jako jedno z největších bohatství města a vrátit ho zpět člověku. V městském prostředí musíme rehabilitovat veřejná prostranství ve prospěch obyvatel a obecně dát přednost chodcům a veřejné dopravě před automobily. Musí již být konečně definovány komunikace s průjezdnou automobilovou dopravou a tu převádět do periferních oblastí města tak, aby v intenzivně obydleném území měla přednost cílová doprava trvale žijících obyvatel. Zavedeme znovu třeba i mýto pro vjezd  cizích automobilů do Prahy, pokud to našim obyvatelům prospěje.

Praha rovněž musí prostřednictvím územního plánu včlenit do systému hromadné dopravy příměstskou železnici jako jeho plnohodnotnou součást, což je sice ve světě zcela běžná praxe, ale v Praze se to stále nedaří.

Pražský územní plán již jednou musí definovat, ale především hierarchizovat plochy městské zeleně a způsoby jejich ochrany. Hodnotné městské zeleně si vážíme a budeme ji chránit. Na druhou stranu v Praze musí být pro ochranu zeleně nastavena přiměřeně jiná pravidla, než tomu je například v národním parku Šumava.

Územní plán musí většinu pražských sídlišť chápat jako nedokončené dílčí městské aglomerace, a proto musí vytvořit podmínky pro jejich plnohodnotné dotvoření.

A to nejdůležitější nakonec: Pokud nechceme, aby Praha v budoucnosti začínala například u Jičína a končila třeba u Písku, musí územní plán rozvoj města zajišťovat především formou recyklace, rehabilitace a reálně možné dostavby území s vyloučením zástavby volné krajiny. Jak jsme již řekli. Pro Prahu představuje veřejný prostor to největší bohatství. Volná a nezastavěná krajina je potom největším bohatstvím nás všech.

4. Praha v zrcadle věků

Hlavní město Prahu chápeme jako jedinečný urbanistický soubor vytvářený v průběhu celého milénia. Budeme chránit hodnoty minulosti, ale zároveň chceme vytvořit podmínky pro kontinuální návaznost dalšího rozvoje města. Praha je sice historická, ale žijí zde lidé a není skansenem!

Tomáš Baťa svého času řekl: Podnik, který se nerozvíjí, zaniká. To platí obecně. O městu, o společnosti i o nás samých.

Jedinečná krása Prahy spočívá právě v průniku a bezprostřední návaznosti jednotlivých stavebních slohů a v jejich vzájemné sounáležitosti. Všimněme si, jak spolu krásně ladí velká gotická věž Svatovítské katedrály s jejím renesančním završením. Který stavební úřad by měl dnes tolik odvahy povolit výstavbu Gočárova ryze kubistického Domu U Černé Matky Boží do průčelí Celetné ulice a Ovocného trhu na místě původního barokního domu rytířů Granovských. Již tenkrát se to neodbylo bez počátečních obtíží a vůbec nechceme ani domýšlet, jak by takový návrh dopadl v současnosti. Ovšem díky moudrosti tehdejšího magistrátu se řešení našlo. Bez dobré vůle o trochu pozdějšího magistrátu a následné změně podmínek pro výstavbu v Praze by světlo světa nemohl spatřit ani takový funkcionalistický skvost jakým je Müllerova, respektive Loosova vila. I zde nakonec zvítězil zdravý rozum, a tak bychom mohli pokračovat skoro u většiny významných pražských staveb.

Všichni si ještě pamatujeme nedávný nesmiřitelný boj o Kaplického knihovnu. Nikdo nechtěl souhlasit s nikým, aniž by si všichni navzájem uvědomili, že do těsného sousedství Pražského Hradu a v bezprostřední návaznosti na Pražskou památkovou rezervaci je umisťována stavba o výšce bezmála 50 metrů, navíc umístěna nahoře nad řekou na Letenské pláni, takže od vrcholu stavby k hladině Vltavy by to bylo více než 100 m. Jenom odborník si při té příležitosti uvědomí, že výstavba výškových budov je v lokalitě Pražské památkové rezervace zakázána a pokud by byla přeci jen z nějakých nepochopitelných důvodů povolena, byl by to kvalifikovaný důvod, proč by mohla být Praha vypsána ze Seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Problém tedy nebyl v tom, jestli s kvalitní stavbou pana architekta Kaplického v navržené lokalitě výjimečně souhlasit či nesouhlasit, ale v tom, proč potom jinému panu „Nekaplickému“ výškovou stavbu v ploše Pražské památkové rezervace naopak zakázat. To se již dotýká samé podstaty demokracie a volné soutěže. Místo toho, aby se diskutovalo o podmínkách výstavby knihovny, věcně se pojmenovaly problémy a hledal se potřebný kompromis v případné úpravě předpisu nebo změně lokality, jak to kdysi dokázali naši moudří předkové, tak se pouze spustily celé vodopády vášní, a to bohužel i ze strany odborné veřejnosti. Vše souvisí se vším. Praha nemá v čele svého stavebního úřadu zodpovědného a především erudovaného hlavního architekta, jehož slovo by mělo patřičnou váhu a který by byl schopen problém exaktně pojmenovat,  proto skončil celý projekt bohužel tak, jak skončil.

Budeme usilovat o to, aby byly Praze zachovány její nezpochybnitelné trvalé hodnoty, ale zároveň vytvoříme podmínky, aby dnešní Praha byla schopna předat následujícím generacím něco dalšího, něco hodnotného. Nejedná se o nic mimořádného a objevného. Stačí jen, když si budeme počínat stejně rozvážně a se stejným nadhledem jako ti, co o Praze rozhodovali před námi.

Mimořádné věci si zasluhují mimořádných prostředků. Nalézat je vždy, když je toho třeba, bude jedním z našich společných úkolů.

5. Investoři nejsou nepřátelé

V Praze musíme již konečně stanovit jasná a závazná pravidla pro vstup investorů do území a pro jejich nezbytnou participaci na rozvoji místa, ve kterém chtějí stavět. Vycházíme z předpokladu, že pouze slušný developer, že pouze slušný investor, má zájem na rozvoji území, kde chce uskutečnit své záměry, a proto se ho snaží dále zvelebovat. Takovým chceme pomáhat, s takovými budeme spolupracovat. Pro jiné v Praze místo nebude. Samozřejmě, že hlavním cílem investora je zisk, ale jedním dechem dodáváme: přiměřený zisk a nikoli zisk na úkor kvality rozvoje města.

Pokud umožníme investorům snížit stavební náklady či zvýšit využitelnost území bez toho, aniž aby se snížila kvalita okolního prostředí, musí se o výraznou část zisku s Prahou podělit a to prostřednictvím předem uzavřené, transparentní, vymahatelné a jednoznačně definované smlouvy. Takový postup je ve světě zcela běžný. V civilizovaném světě západně od Aše by se naopak všichni podivovali a podezírali správu města z nekalých úmyslů, pokud by takový postup nastolen nebyl. Příkladem nám může být Londýnská City. Tam nemusí být součástí nových a moderních staveb pro administrativu rozsáhlá a neskonale drahá parkoviště, ale převážnou část takto získané úspory musí investor na základě předem uzavřené smlouvy převést na konto města. Město se zase smluvně zaváže, jakým způsobem a jak konkrétně takto získané prostředky použije. Zda na zvýšení kvality hromadné dopravy, posílení systému příměstských parkovišť (systém P + R) či úpravu místních veřejných prostranství. Jde to a spokojeni jsou všichni. Tam si totiž uvědomili, že cizí automobily do města prostě nepatří a každé rozšíření parkovacích ploch v centru města nejenže nepomáhá řešit automobilový problém, ale ve svém důsledku pouze zvyšuje dopravní kolaps. Tedy ten nový, co chce v Praze postavit své kanceláře, tu může s námi spokojeně žít, ale bez svého auta! Jen dnešní pražští radní to doposud nepochopili a magistrát stále vyžaduje stavbu dalších a dalších rozsáhlých podzemních parkovišť u nových administrativních staveb. Tudy cesta opravdu nevede. Ve svém důsledku to má za následek přivedení dalších automobilů do města, zhoršení životního prostředí a mrhání penězi, které by se daly využít daleko lépe a především ku prospěchu nás, Pražanů.

Druhý takový příklad. Na Pražských sídlištích je většinou naddimenzována síť technické infrastruktury, má dostatečnou rezervu a nové stavby se na ní bez dalších podmínek připojují. To je špatně. Jsme toho názoru a budeme usilovat o to, aby peníze které investor ušetří na připojení nového objektu ke kanalizaci, elektřině, plynu či k místním komunikacím, musel smluvně převést na konto města, které se zase ve stejné smlouvě zaváže jak, kde a k jakým účelům takto získané prostředky využije. To je realita. A je to zároveň nejlepší a nejjednodušší cesta, jak předcházet korupci bez toho, aniž bychom vyhlašovali další z celé řady neúčinných, ale dnes bohužel tolik populárních  protikorupčních opatření. Když se to osvědčilo jinde, proč by zrovna Praha měla být výjimkou.

Nechceme být však pouhými ochránci investorů. Plně se ztotožňujeme s tím, že Pražané mají stejná práva hájit své nezadatelné nároky v procesu přípravy výstavby a dáváme takto veřejný slib, že budou vyslyšeni všichni účastníci řízení, všechna občanská sdružení, pokud jejich požadavky budou postaveny na reálném základě. Jsme si totiž plně vědomi toho, že připravit ke stavbě nový záměr jde pouze cestou vzájemného kompromisu, ve kterém všechny zúčastněné strany jsou schopny nejen hovořit a nastolovat požadavky, ale především naslouchat tomu druhému. Vycházíme z předpokladu, že při hledání optimálního řešení nelze brát protistranu jako svého úhlavního nepřítele, ale jako partnera, kterému jde o to, aby to byla právě Praha, která nakonec vyjde z celého řízení jako jediný vítěz.