Zejména poté, co některá média přinesla zprávu o tom, že tuto zcela jednoznačně protistátní akci, která popírala základy demokratického systému v Německu a požadovala nastolení náboženského autokratického, o právo šaríja se opírajícího režimu, původně hodlala ministryně vnitra Nancy Faeserová znemožnit, avšak úřední byrokracie jí (té demonstraci, nikoli ministryni) dala zelenou.

Otevírá se tu vějíř otázek. Především: to už si opravdu nikdo v Německu nepamatuje, jak a čím začaly nacistické bojůvky na přelomu 20. a 30. let minulého století svou cestu do říšského kancléřství? Ať si to oživí třeba ve vynikajícím filmu Cabaret. Je tam scéna, kdy Michael York s Lizou Minelli projíždějí se svým přítelem z vysoké společenské a finanční vrstvy kolem násilných bitek, kdy nacisté na ulici mlátili nějaké (asi levicové) demonstranty. Ten zbohatlík tehdy řekl: „Ty zvládneme.“ Stejně zpupně jako kancléřka Merkelová v roce 2015. A stejně marně. Německo nezvládlo ani nácky a nezvládá ani přistěhovalce s transparenty o chalífátu.

Jestliže ministryně vnitra vyjádří svůj – kompetentní a o úřad opřený názor, tak to nic neznamená? Ryze pozitivistická interpretace jakýchsi nedůležitých předpisů převažuje nad obavou o bezpečnost obyvatel města a státu? Tak to jsme došli opravdu daleko. Subalterní byrokratka na městském úřadě bude mít v rukou pravomoc odemknout bránu k moci násilníkům, kteří se svým násilnictvím ještě chlubí.

A další problém, který vystihuje známé latinské exempla trahunt neboli příklady táhnou. Dnes před islamisty kapituluje dvoumilionový Hamburg. Jak daleko je okamžik, kdy v jeho stopách půjde víc než osmdesátimilionové Německo a půlmiliardová Evropa? Islamisté možná neznají teorii „oken možností“ podle Josepha Overtona, ale přesně podle ní jednají. Nejprve urvu záhumenek, pak předzahrádku, pak náměstí, pak město, aglomeraci, stát, Unii… Ovšemže evropskou, co by kde jinde pohledávali? Tady ještě jim padají pečená holoubata do úst, peníze na kreditky a ubytování, školství, lékařské a advokátní služby zdarma. Tak nějak si asi každý správný islamista představuje svůj eden. Místo, kde může dělat vše, neboť si to zasloužil. Čím? Jen tím, že věrně následoval Alláha a Mohameda.

Zásadní otázka zní ale ještě takto: proč, když mají činovníci EU plná ústa obav o bezpečnost kontinentu, zcela opomenuli v nedávno schvalovaném migračním paktu ustanovení o tom, jak se bude Evropa bránit novému příchodu nespočitatelných imigrantů, a také jak se bude docilovat navracení těch již přišlých do jejich zemí původu? Nebo že by to už nikoho nezajímalo? Smířili jsme se s tím, že za pár let tu bude německý chalífát, francouzský chalífát, ale třeba též český? Nebo se to dokonce někomu hodí? O jaké peníze se tu hraje? O saúdské petrodolary? Nebo přijde ke slovu Turecko, kdysi unáhleně přijaté do NATO a už od 70. let jsoucí ve válečném stavu s jiným členem NATO – Řeckem?

Zdánlivě bagatelní jednotisícová demonstrace islámských fanatiků na severu Německa by nás měla probudit. Už nejde jen o kulturní a historické hodnoty, dokonce ani o nějaké mravní ideály. Jde o život. Čekám, kdy naše vláda tomu zatleská a otevře novou frontu svých bojových aktivit. Premiérovi by – na pozadí výbuchů v Gaze – náramně slušelo to jeho „Jsme ve válce“. Proč k tomu mlčíme a jak dlouho budeme? Opravdu musíme padnout až na dno?