Evropská komise prezentovala v úterý zprávu o stavu právního státu v členských zemích EU. (Dostupné mj. zde). Místopředsedkyně EK Věra Jourová během svého vystoupení vyřkla mnoho prázdných slov, neustále se oháněla slovy demokracie, práva, svobody, právní stát a podobně, ale smysl celého jejího projevu by se dal shrnout do věty: Vy, členské země, budete poslouchat příkazy orgánů Evropské unie, jinak uvidíte. Jourová doslova řekla: „Demokracie po celém světě čelí útokům na systémy a instituce založené na pravidlech EU. Máme nástroje, jak zasáhnout proti porušování našich společných hodnot“. To není nic jiného, než vyhrožování a vydírání s poukazem na to, že „provinilcům“, rozuměj zemím, které se v řadě pro sebe zásadních věcí chovají autonomně, podle svých vlastních potřeb a zájmů, budou kráceny na příjmech z fondů EU. Což vzápětí ve svém projevu potvrdila ultimátem adresovaným Polsku ve stylu – buď se podrobíte verdiktu Soudního dvora EU a změníte svůj zákon o soudcích, anebo zapomeňte na peníze z unijních fondů. Což by bylo zejména pro polské zemědělce docela smrtící.

Jourová, a spolu s ní všichni ostatní europapaláši ale stále zapomínají, že oni nejsou vlastníky těch „evropských“ peněz. Jde o peníze, které do evropské kasy sypou každoročně členské země (resp. jejich občané a podnikatelé v roli daňových poplatníků), aby následně byly postaveny do role žebráků, žadonících o pár drobných z tohoto balíku peněz, z něhož nekonečné sumy jdou především na udržování unijního administrativního aparátu, čítajícího mnoho desítek až stovek tisíc zaměstnanců a spolupracovníků, nákladné nemovitosti a jejich provoz a opulentní mejdany o ničem, nazývající se vznešeně summity, z nichž zpravidla nevzejde nic jiného, než stanovení termínu příštího summitu. To nemůže nepřipomenout Brežněvovu doktrínu omezené suverenity ve státech RVHP a Varšavské smlouvy. Ta znamenala, že když se nějaký socialistický stát odchýlí od linie socialismu, ohrožuje tím celé socialistické společenství. Však jsme před pár dny rovněž z vysokých evropských úst slyšeli, že kdo odporuje rozhodnutí EU, staví se proti EU a proti chimérickým „evropským hodnotám“.

Kdybych to chtěl zlehčit, řeknu, že to silně připomíná bizarní profesorku Dolores Umbridgeovou z Harryho Pottera, jež proslula názorem, že „kdo zpochybňuje názory její, jako by zpochybňoval celé Ministerstvo kouzel a dokonce i samotného ministra Popletala“. Jenže v našem případě nejde o pohádku, v níž nakonec vždycky všechno dobře dopadne a kde hrdinové a padouši jsou na první pohled rozlišitelní. Tady se nám představuje skrze ústní dutinu Věry Jourové architektura pomalu, ale jistě rostoucí byrokratické rozhodovací diktatury nikým nevolených (samozvaných) Popletalů, likvidujících ty opravdové hodnoty evropských zemí, jejich historii a kulturní a jiná specifika, aby je nahradili souborem nařízení a pravidel nemajících žádný jiný, než mocenský důvod a dopad.

Obzvláště farizejské je, když Jourová a jí podobní pohovoří o svobodě tisku. Projev Jourové se k tématu médií vracel opakovaně. Jako kolovrátek opakuje klišé o ohrožení svobody médií a nutnost ochrany novinářů. Neříká však, kterých. Z praxe dobře víme, že ochrany a péče jsou v podání Jourové a spol. hodni jen a pouze ti novináři, kteří jí odezírají ze rtů a papouškují eurofráze, přičemž druhou stranou mince je umlčování a ostrakizace těch, kdo si dovolí mít na věc jiný názor, nadto ještě podložený fakty a argumenty, ne jen dutou ideologií EU.

Jourové její zájem o svobodu médií bude možné věřit až ve chvíli, kdy přestane prosazovat cenzurní zásahy vůči alternativním myšlenkám a médiím, skončí s politikou „vyhladovění ideového protivníka“, otevře dokořán dveře všem myšlenkám a jejich nositelům, ať nabídnou veřejnosti své argumenty a nechají rozhodnout ji samou. Tak to ostatně garantuje i Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1949 a tak to též stojí v naší ústavní Listině základních práv a svobod. Do té doby lze právem Jourovou považovat za člověka, který vědomě neříká pravdu. Zejména, pokud si připomeneme některé její nedávné výroky typu „…jedním z řešení by měla být „měkká“ regulace médií, na které se mají podílet politici i samotní novináři…“, anebo „…jsem připravena podpořit evropský přístup k médiím založený na kvalitě a rozumné regulaci, pokud to bude třeba…“.

Závěr? Existuje zásadní rozpor v chápání hodnot života a obsahu lidských a občanských práv v západní a střední Evropě. Je zde mnoho klíčových společných jmenovatelů v zemích střední Evropy – společné vnímání a hájení tradičních hodnot, střední Evropa je konzervativní, drží odkaz evropské křesťanské civilizace.  Střední Evropa hájí koncept suverenity národních států, což je i základ mezinárodního práva – pouze samostatné suverénní národní státy mohou rozhodovat o vlastní legislativě a o tom, jak budou žít jejich občané a jakými zákony se budou řídit

Interpretace pojetí právního státu a lidských práv orgány Evropské unie, a evropského Západu, je zcela v rozporu s tradičním pojetím a obsahem těchto hodnot a institutů, je zcela podřízena tlaku a cílům zájmových skupin zastupujícím umělé menšiny nebo určité finanční zájmy – s cílem odebrat státům střední Evropy peníze, které jejich občané odvádějí do rozpočtu EU. Proto je nutný společný postup zemí střední Evropy- ochrana státní suverenity, tradičních konzervativních hodnot a skutečných lidských práv a svobod – politická práva, svoboda projevu, sdružování, shromažďování. Pouze parlamenty suverénních národních států mohou přijímat zákony pro své občany na základě vlastního uvážení a hlasování zástupců lidu. Do toho jim žádná nadnárodní instituce, i kdyby měla sebelepší vůli (o čemž v případě EU lze s úspěchem pochybovat), nemá co mluvit.

Jiří Kobza, poslanec za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)