Nejprve se druhý nejvyšší ústavní činitel, předseda Senátu Miloš Vystrčil nechal slyšet že „je Tchajwanec“, a to prakticky v tomtéž okamžiku, kdy americký prezident ujišťoval čínské vedení, že platí dosavadní Amerikou respektovaná politika jedné Číny. Proč se tehdy Vystrčil vystrčil s tím idiotským sloganem? Náhoda to určitě nebyla. Vsadím se, že šlo o lakmusový papírek. Jak zareaguje Čína a jak naši občané. Čína se zamračila a občané se komikovi zasmáli. Zdánlivě o nic nešlo. Jenomže šlo.

Následně si naše vláda udělala maskota z Volodymyra Zelenského a celé Ukrajiny. Premiér Petr Fiala nemluví pravdu, když národ přesvědčuje, že energetická krize, která se rozbíhá, je důsledkem ruské invaze na Donbas. Nikoli. Zaděláno na ni bylo mnohem dřív. Přenosem naší elektřiny na spekulační půdorys lipské burzy počínaje a politickým rozhodnutím o nespuštění Nord Streamu 2 zdaleka nekonče.  Energetickou krizi vyvolala sama EU spolu s USA. Putinův vpád na východní Ukrajinu měl a má docela jiné důvody.

Slovo válka je skloňováno, jako by šlo o dětskou hru na Apače a bandity. Kdejaký řečník nebo řečnice z koaliční stoosmičky tím slovem začíná a končí každou svoji větu. Když slyším Markétu Pekarovou a jiné jí podobné typy, jak řinčí šavličkami, vybaví se mi verše z dávné písně Dezertér, kterou složil Boris Vian, do češtiny kongeniálně převedl Miloš Rejchrt a už víc než 40 let zpívá Jarek Nohavica: „Musí-li války být, běžte si válčit sami a vaši věrní s vámi; mě nechte být…“

Naši váleční vybubnovávači zjevně spoléhají na to, že většina dnešní populace si pod slovem války už nepředstaví nic konkrétního. Starší generace, která ještě pamatuje druhou světovou válku, pomalu odchází a přenesená anebo čítanková zkušenost nenahradí nikdy tu, kterou pocítíte na vlastní kůži. Konečně i proto nás ze všech stran přesvědčují různí mudrlanti typu Tomáše Klvani či Jiřího Padevěta, že Rudá armáda nás v květnu 1945 neosvobodila od nacismu, nýbrž přepadla.

Nezažil jsem hrůzy druhé světové. Mohu ale zde popsat své zkušenosti z válečného Teheránu v prvním pololetí roku 1988, kde jsem pracoval pro československou firmu, vyvážející geologické práce. Měl jsem tam na starosti zhruba 25 lidí, stroje a veškerou administrativu.

Byl to sedmý rok války s Irákem, války, jejímž hlavním účelem bylo obě země vyčerpat a současně nedovolit, aby některá z nich zvítězila. Takže se celá fronta pohybovala v pásu nějakých 25-30 km od hranic, střídavě na západ a na východ. Obě země v té době již spotřebovaly většinu svých zdrojů a to se samozřejmě odráželo i na zásobování obyvatelstva.

Jako civilista v zázemí jsem (jako každý obyčejný občan, neměl jsem žádné extra výhody) musel čelit velmi skromným možnostem přídělového systému. Na příděl byla mouka, rýže, cukr, tuk, drůbeží a hovězí maso, žárovky a další položky, vždy jen některé jednotlivé položky v určitých dnech. Výdej probíhal ve vybraných obchodech, nejlépe ve stejný den a na opačných stranách města. Příděly byly na přežití dostatečné. Elektřina šla 6 hodin denně, ale vždy v jinou dobu. Vše ostatní bylo nutné doplnit na volném anebo na černém trhu (pokud jste měli dostatečnou hotovost). Když nešla elektřina, nešlo ani topení a to, že v Teheránu je zima jako v Jablonci, vědí jen ti, kdo tam v zimě byli. Naštěstí bylo dostatek benzínu.

V únoru 1988 začalo ostřelování měst obou válčících stran (tzv. Válka měst) raketami. Iráčani na Teherán odpalovali rakety vždy po skupinách 3-5 , v různou noční či denní dobu. Irácké rakety údajně nesly nálož 150 kg TNT. Rakety nebyly vyráběné na přesnost a byly cíleny přibližně na střed města. Pokud šla zrovna elektřina, zachytil jsem upozornění, že letí přes hranice, v televizi a šel se schovat do sklepa. Pokud nešla, měl jsem smůlu a musel jsem reagovat velmi rychle. Dlouho mi pak trvalo zbavit se reflexu, že když někde něco bouchlo (třeba dveře v průvanu) abych neskákal do krytu.

Sedět hladový, ve tmě a v zimě ve sklepě, když se venku ozývají hlasité detonace, není vůbec nic příjemného. Měl jsem výhodu pouze v tom, že jsem v té době byl v Iránu odkázán sám na sebe a nemusel jsem se starat o rodinu, děti, staré rodiče a manželku. Někteří místní to řešili tak, že se odstěhovali se stanem před Teherán, odkud dojížděli do zaměstnání a rodinu nechali mimo cílovou oblast města.

Ostřelování měst trvalo 2 měsíce, nicméně i přes to Íránci dokázali udržet Teherán v chodu a zásobovat jej příděly. Nedostatek samozřejmě přetrvával dále.

Děsivou připomínkou války byl (a dosud je) veliký počet zmrzačených mladých mužů, ať již utrpěli traumatická zranění, nebo se nadýchali sarinu (tušíte, kdo ho Saddámovi dodával?). Současně spousty vdov a sirotků, kteří zápasili o přežití ve velmi skromných podmínkách.

Když dnes vidím a slyším ty naivní až hloupé válkychtivé aktivisty, kteří válku znají z počítačových her na mámině gauči, je mi právě kvůli mým tvrdým zkušenostem smutno. Oni očividně ani v nejmenším netuší, co páchají této zemi, našemu národu a Evropě vůbec. Jejich sebestřednost, zahleděnost do své dokonalosti a prázdná ideologie je zničující.

Já, právě kvůli svým zkušenostem, citlivě vnímám všechny signály blížící se zbytečné války a snažím se před ní varovat, protože nyní to ještě zastavit jde. Nenechme se politiky, kteří slouží bůhvíkomu, dotlačit do bodu, kdy už nebude cesty zpět, kdy poteče krev. Nechci opět stát ve frontě na příděly! Nechci zase potkávat na ulicích válečné vdovy a sirotky, žebrající mrzáky, a rozhodně nechci, aby v mé zemi veleli oficíři!

Věřte mi, že platí dávné prohlášení Marie Terezie, že i špatný mír je lepší než sebelepší válka. Já totiž dobře vím, o čem mluvím.

Jiří Kobza