Tento týden byl součástí programu jednání Poslanecké sněmovně mimo jiné i bod, který se zabýval pozicí České republiky ke vstupu Severní Makedonie do NATO. Toto téma je, bohužel, dlouhodobě stranou mediálního zájmu, a tak i ve Sněmovně byla snaha vypořádat se s ním co možná nejrychleji v duchu hesla „hlavně, ať to máme co nejrychleji za sebou.“ S tím jsem nemohl v žádném případě souhlasit, a proto jsem k danému bodu na plénu opakovaně vystoupil. Učinil jsem tak i z toho důvodu, že ačkoli se politici tzv. tradičních stran a některá média snažila vyvolat dojem, že souhlas Česka s přijetím Severní Makedonie do NATO je jakousi svatou povinností, o které se nediskutuje, je povinností nás, volených zástupců lidu, upozornit na všechny jeho aspekty a rizika, dokud je čas.

Ta obdivuhodná země potřebuje klid

Obecně je postoj nás, poslanců SPD, i postoj České republiky, k Republice Severní Makedonie přátelský. Chováme například velký respekt k tomu, jak se vypořádala s nelehkým dědictvím rozpadu Jugoslávie a se všemi peripetiemi vývoje na západním Balkáně od té doby. Obdivujeme i její nesmlouvavý a konkrétní boj proti nelegální migraci, kde nese tíhu jedné z hlavních migračních tras. Máme a musíme proto Severní Makedonii pomáhat. Měli bychom tak činit silněji a efektivněji, více než dnes. Otázkou je, zda by takovou pomocí byla naše podpora jejímu vstupu do NATO. O tom máme velmi silné pochybnosti. Česko se vůči Makedonii, jak se země donedávna jmenovala, chovalo v minulosti vždycky kolegiálně.

Řecká nikoliv pojistka, ale rozbuška

Bylo to ovšem Řecko, které téměř třicet let blokovalo jakoukoli integraci Makedonie do nadnárodních a mezinárodních struktur. To samé Řecko je nám nyní dáváno za příklad vstřícnosti. Donedávno ovšem jakoukoli změnu svého postoje jednostranně podmiňovalo změnou názvu makedonského státu. Ve Sněmovně, i mimo ni, byla nadšeně přivítána tzv. Prespanská dohoda, což je právě nedávno přijatá smlouva mezi Severní Makedonií a Řeckem o změně názvu makedonského státu, která řeckou blokaci Makedonie pro tuto chvíli prolomila. Nesmíme ovšem zapomenout, že tato dohoda prošla v řeckém parlamentu většinou pouhých tří hlasů. Navíc je odmítána významnou částí řecké populace, a to mnohdy velmi emotivně. V době hlasování proti ní probíhaly v Athénách ostré statisícové demonstrace. Pro smlouvu nehlasovala ani politická strana Nová demokracie, což byla tehdy opoziční, nyní ovšem hlavní vládní síla.

Nevraživost by alianci rozklížila

Ve vztahu k Prespanské smlouvě, a tedy i k novému názvu svého státu, je rozdělená i makedonská společnost a politická scéna. Současná opozice označuje smlouvu za protiústavní, příslušné parlamentní hlasování o ní bojkotovala. Lze tedy předvídat, jak se opozice zachová poté, co v budoucnu převezme exekutivní moc. Dá se při těchto perspektivách hovořit o nějaké stabilitě v řecko-makedonských vztazích? Pro jakoukoli alianci či sdružení partnerů snad nemůže být nic horšího, než napjaté vztahy mezi jejími členy, a to zejména, jsou-li negativně zatíženy historickými resentimenty a pocity vzájemných křivd. Známe z moderních dějin mnoho případů, k čemu může podobné napětí vést a kam až může eskalovat. V takovém případě by byla zcela nabourána základní idea a účel existence NATO, který je úzce spjat s důvěrou mezi jednotlivými partnery. Negativní příklad opaku můžeme dnes a denně pozorovat v podobě špatných vztahů jiných dvou aliančních členů, Turecka a Řecka, a to nejen v souvislosti se Severním Kyprem. Jde o skutečnost, která pochopitelně zatěžuje a nabourává funkčnost NATO.

Albánská menšina je ponoukána z Kosova

Je tedy zřejmé, že zásadním důvodem, proč o vhodnosti přistoupení Severní Makedonie k NATO pochybovat, je samotná situace uvnitř makedonského státu. Podívejme se na ni blíže. Téměř třetinu severomakedonské populace tvoří etničtí Albánci, jejichž dlouhodobým cílem je nejen široká autonomie, ale i odtržení od Severní Makedonie, a následně i spojení s Kosovem a případně i dále s Albánií, tedy vytvoření takzvané Velké Albánie. A nejedná se jen o verbální proklamace. Už v roce 1992, krátce po vzniku samostatné Makedonie, zorganizovalo například radikální křídlo albánské menšiny – s podporou místních muslimských duchovních, imámů – referendum, v němž se devadesát procent albánských obyvatel převážně severní a severozápadní Makedonie vyjádřilo pro nezávislost, přičemž následovalo vyhlášení tzv. nezávislé autonomní republiky Ilirida. Na přelomu tisíciletí vyvolali Albánci v zemi dokonce ozbrojené povstání, které trvalo několik měsíců a bylo zastaveno pouze za pomoci mezinárodních ozbrojených sil – včetně sil NATO. Další nepokoje a etnické střety mezi Albánci a Makedonci se poté odehrály v letech 2012 a 2015, kdy mimo jiné v hlavním městě Skopje probíhaly demonstrace přecházející až v rabování a další násilí. Při přestřelce mezi policií a ozbrojenci ve městě Kumanovo zemřelo 22 lidí. V této souvislosti si můžeme připomenout poměrně nedávný výrok makedonského exprezidenta Ivanova, že „albánská menšina podrývá suverenitu, územní celistvost a nezávislost Makedonie“.