Tento týden byl součástí programu jednání Poslanecké sněmovně mimo jiné i bod, který se zabýval pozicí České republiky ke vstupu Severní Makedonie do NATO. Toto téma je, bohužel, dlouhodobě stranou mediálního zájmu, a tak i ve Sněmovně byla snaha vypořádat se s ním co možná nejrychleji v duchu hesla „hlavně, ať to máme co nejrychleji za sebou.“ S tím jsem nemohl v žádném případě souhlasit, a proto jsem k danému bodu na plénu opakovaně vystoupil. Učinil jsem tak i z toho důvodu, že ačkoli se politici tzv. tradičních stran a některá média snažila vyvolat dojem, že souhlas Česka s přijetím Severní Makedonie do NATO je jakousi svatou povinností, o které se nediskutuje, je povinností nás, volených zástupců lidu, upozornit na všechny jeho aspekty a rizika, dokud je čas.

Ta obdivuhodná země potřebuje klid

Obecně je postoj nás, poslanců SPD, i postoj České republiky, k Republice Severní Makedonie přátelský. Chováme například velký respekt k tomu, jak se vypořádala s nelehkým dědictvím rozpadu Jugoslávie a se všemi peripetiemi vývoje na západním Balkáně od té doby. Obdivujeme i její nesmlouvavý a konkrétní boj proti nelegální migraci, kde nese tíhu jedné z hlavních migračních tras. Máme a musíme proto Severní Makedonii pomáhat. Měli bychom tak činit silněji a efektivněji, více než dnes. Otázkou je, zda by takovou pomocí byla naše podpora jejímu vstupu do NATO. O tom máme velmi silné pochybnosti. Česko se vůči Makedonii, jak se země donedávna jmenovala, chovalo v minulosti vždycky kolegiálně.

Řecká nikoliv pojistka, ale rozbuška

Bylo to ovšem Řecko, které téměř třicet let blokovalo jakoukoli integraci Makedonie do nadnárodních a mezinárodních struktur. To samé Řecko je nám nyní dáváno za příklad vstřícnosti. Donedávno ovšem jakoukoli změnu svého postoje jednostranně podmiňovalo změnou názvu makedonského státu. Ve Sněmovně, i mimo ni, byla nadšeně přivítána tzv. Prespanská dohoda, což je právě nedávno přijatá smlouva mezi Severní Makedonií a Řeckem o změně názvu makedonského státu, která řeckou blokaci Makedonie pro tuto chvíli prolomila. Nesmíme ovšem zapomenout, že tato dohoda prošla v řeckém parlamentu většinou pouhých tří hlasů. Navíc je odmítána významnou částí řecké populace, a to mnohdy velmi emotivně. V době hlasování proti ní probíhaly v Athénách ostré statisícové demonstrace. Pro smlouvu nehlasovala ani politická strana Nová demokracie, což byla tehdy opoziční, nyní ovšem hlavní vládní síla.

Nevraživost by alianci rozklížila

Ve vztahu k Prespanské smlouvě, a tedy i k novému názvu svého státu, je rozdělená i makedonská společnost a politická scéna. Současná opozice označuje smlouvu za protiústavní, příslušné parlamentní hlasování o ní bojkotovala. Lze tedy předvídat, jak se opozice zachová poté, co v budoucnu převezme exekutivní moc. Dá se při těchto perspektivách hovořit o nějaké stabilitě v řecko-makedonských vztazích? Pro jakoukoli alianci či sdružení partnerů snad nemůže být nic horšího, než napjaté vztahy mezi jejími členy, a to zejména, jsou-li negativně zatíženy historickými resentimenty a pocity vzájemných křivd. Známe z moderních dějin mnoho případů, k čemu může podobné napětí vést a kam až může eskalovat. V takovém případě by byla zcela nabourána základní idea a účel existence NATO, který je úzce spjat s důvěrou mezi jednotlivými partnery. Negativní příklad opaku můžeme dnes a denně pozorovat v podobě špatných vztahů jiných dvou aliančních členů, Turecka a Řecka, a to nejen v souvislosti se Severním Kyprem. Jde o skutečnost, která pochopitelně zatěžuje a nabourává funkčnost NATO.

Albánská menšina je ponoukána z Kosova

Je tedy zřejmé, že zásadním důvodem, proč o vhodnosti přistoupení Severní Makedonie k NATO pochybovat, je samotná situace uvnitř makedonského státu. Podívejme se na ni blíže. Téměř třetinu severomakedonské populace tvoří etničtí Albánci, jejichž dlouhodobým cílem je nejen široká autonomie, ale i odtržení od Severní Makedonie, a následně i spojení s Kosovem a případně i dále s Albánií, tedy vytvoření takzvané Velké Albánie. A nejedná se jen o verbální proklamace. Už v roce 1992, krátce po vzniku samostatné Makedonie, zorganizovalo například radikální křídlo albánské menšiny – s podporou místních muslimských duchovních, imámů – referendum, v němž se devadesát procent albánských obyvatel převážně severní a severozápadní Makedonie vyjádřilo pro nezávislost, přičemž následovalo vyhlášení tzv. nezávislé autonomní republiky Ilirida. Na přelomu tisíciletí vyvolali Albánci v zemi dokonce ozbrojené povstání, které trvalo několik měsíců a bylo zastaveno pouze za pomoci mezinárodních ozbrojených sil – včetně sil NATO. Další nepokoje a etnické střety mezi Albánci a Makedonci se poté odehrály v letech 2012 a 2015, kdy mimo jiné v hlavním městě Skopje probíhaly demonstrace přecházející až v rabování a další násilí. Při přestřelce mezi policií a ozbrojenci ve městě Kumanovo zemřelo 22 lidí. V této souvislosti si můžeme připomenout poměrně nedávný výrok makedonského exprezidenta Ivanova, že „albánská menšina podrývá suverenitu, územní celistvost a nezávislost Makedonie“.

Běsní tam i wahhábisté

K výše uvedeným skutečnostem přidejme i fakt, že albánské etnikum v zemi je permanentně a dlouhodobě radikalizováno ze zahraničí, zejména z Kosova – ale i z Bosny – a to i ve smyslu masivní islamizace. Přední český expert, balkanolog Přemysl Rosůlek uvádí, že „v posledních letech byla zaznamenána mezi Albánci v Makedonii zvýšená aktivita wahhábistických kruhů, patrně podporovaná z Blízkého východu.“. Jde mimo jiné o indoktrinaci mladých makedonských Albánců v blízkovýchodních islámských náboženských školách, tzv. madrasách, výjimkou není ani jejich účast v bojích a válkách na straně tzv. Islámského státu. Tato skutečnost se v případě makedonského členství v NATO může stát, a obdobné zkušenosti tu již jsou, další rozbuškou regionálního terorismu či praktik krevní msty, kdy se pro islamisty v regionu stane Severní Makedonie, jako člen nepřátelské aliance mající na rukou krev jejich „bratrů ve víře“, v jejich očích legitimním cílem násilných akcí.

Co až budou Slované přečísleni?

Připomeňme i zcela reálnou vidinu a možnost, že – na základě demografických studií – může v průběhu jedné až maximálně dvou generací albánské etnikum v Makedonii početně převýšit etnikum slovanské. Riziko konfliktů s rysy až občanské války v Severní Makedonii tedy rozhodně nelze vyloučit. V současné době je z bezpečnostního hlediska poměrně výbušná situace i v blízkém Kosovu, a to mezi etnickými Albánci a Srby, kde taktéž občas musí zasahovat síly NATO. Obdobné spory a střety nelze, bohužel, vyloučit ani v jižním Srbsku, v tzv. Preševském údolí, jehož připojení ke Kosovu si Albánci také nárokují. Bohužel, i proto, je region oním pověstným sudem střelného prachu.  Z výše uvedených skutečností je jasné, že zde existuje reálná možnost vypuknutí docela závažných sporů mezi členskými zeměmi NATO – Řeckem a Albánií a potenciální členským státem NATO, Severní Makedonií. A to nehovoříme o možnosti vypuknutí širšího vojenského konfliktu, včetně zapojení další regionální mocnosti, Turecka, která má v regionu mnohastranné zájmy. Z hlediska přijetí Severní Makedonie do NATO tedy podle našich informací nejsou splněny minimálně dva důležité parametry: vnitrostátní stabilita ani stabilita a bezpečnost v nejbližším regionu.

Ještě ne!

Docela důležitá je i informace, uveřejněná na webu České televize 22. 6. 2018, že jen 35 % obyvatel Makedonie by změnu názvu své země vyměnilo za členství v alianci, naopak 49 % Makedonců by při takové možnosti volby neměnilo. Ze všech těchto důvodů jsme v současnosti přesvědčeni o tom, že nyní není ten správný moment souhlasit se vstupem Severní Makedonie do NATO. Bylo by to minimálně velmi nezodpovědné.

Co by členství v NATO znamenalo pro Severní Makedonii?

Celou situaci lze přehledně rozebrat v následujících pěti bodech:

1. Zemi vznikne povinnost investovat 2 % ročního HDP do obranného rozpočtu. To může být pro Severní Makedonii velká zátěž. Je totiž nutno vzít ohled na její nízký počet obyvatel a tudíž i na ekonomiku, která se už nyní nachází v dost špatném stavu a může tak být citlivá na nejrůznější sociální a bezpečnostní výkyvy. Je tedy pravděpodobné, že Severní Makedonie nebude buď schopna nebo ochotna přispívat tato 2 % svého ročního HDP do rozpočtu NATO. Pak se v podstatě stane dlužníkem USA, které takřka jediné do rozpočtu NATO přispívají to, co mají, respektive chybějící zdroje nedodané jinými státy doplňují.

2. Na Severní Makedonii bude ze strany NATO vyvíjen tlak, aby postupně přezbrojila na tzv. standardy NATO. To většinou představuje americkou nebo západoevropskou vojenskou techniku místo té dosud používané. Tato změna také věstí nemalé náklady, které může mít Severní Makedonie problém unést.

3. Z vlastní české zkušenosti můžeme Severní Makedonii naznačit, že členství v NATO může také znamenat, že vlastní armáda přestane prioritně chránit své území, ale naopak investuje nemalé prostředky do prostředků výzbroje a výbavy zahraničních misí a cvičení, která vojáky na takové mise připravují. Severní Makedonie také může být vyzvána k přípravě vlastního území pro přejezdy spojeneckých armád.

4. Ze strany NATO se časem může objevit snaha umístit na území Severní Makedonie základnu některého ze spojeneckých států. Není patrně nutné naznačovat kterého…

5. Zapojení do zahraničních misí a případné umístění základny spojence na území Severní Makedonie může v důsledku paradoxně zhoršit její bezpečnostní situaci. Výsledkem by bylo, že by občané Severní Makedonie mohli být ohroženi útoky příslušníků daného napadeného či okupovaného státu. To je velké riziko hlavně dnes, kdy se nedaří zvládat krizi nelegální migrace do Evropy. Jak známo, v dnešní situaci se mnoho džihádistů z těchto zemí – s válečnou minulostí – na území západního Balkánu dlouhodobě reálně nachází.  

Je tedy třeba zdůraznit, že náš postoj v SPD není veden egoismem, nepřejícností či animozitou, ale že se zkrátka nyní domníváme, že vstup Severní Makedonie do NATO by uškodil hlavně samotné Severní Makedonii. A že mnohé závažné problémy, jakkoli aktuálně potlačené, by znovu vyplavaly na povrch – a možná ještě s větší razancí.

Češi začali dobře, jen tak dál

Navrhujeme tedy spíše Severní Makedonii – ze strany České republiky – nabídnout širší spolupráci ve vztahu k řešení otázek migrační krize, jak se to ostatně už i v současnosti částečně děje. Jde především o policejní spolupráci, případně financování společných projektů v této oblasti. Rovněž je možná a žádoucí výměna know-how a zkušeností v oblasti obrany. Vhodná by byla i úzká spolupráce obou našich států v oblasti vědeckých nebo studijních projektů. V oblasti obchodní je možné nabídnout například zvýhodněnou spolupráci podniků kontrolovaných státem. Je toho mnoho, co může zlepšit provázanost Severní Makedonie s Českem a dalšími evropskými státy. Skupina V4 plus je rovněž vhodnou platformou pro spolupráci v rámci střední a východní Evropy. Máme společné historické a kulturní dědictví a je vhodné na něj navázat.

Poslušně sklapnout podpatky? Nikdy!

Naše argumenty proti okamžitému vstupu Severní Makedonie do NATO jsou tedy věcné a racionální. Odmítáme zjednodušené – a nátlakové – vidění stran tzv. Demokratického bloku, které tento postoj vydávají za zradu spojenecké země a v podstatě za drzost, za kterou se ještě navíc Severní Makedonii farizejsky omlouvají, aniž by o to kdokoli ze zúčastněných stál. Podle tzv. Demokratického bloku v tomto případě platí, že když chce nějaká země být členem určité aliance, máme my ostatní strany sklapnout podpatky a poslušně vše odsouhlasit. Z bohapustého pokrytectví a účelovosti je usvědčuje jejich vlastní postoj k přijetí Turecka do EU, jehož jsou nyní odpůrci. Nic na věci nemění, že oprávněně a pochopitelně. Jde o klasický dvojí metr, který odmítáme. Řídíme se za všech okolností především národními zájmy České republiky. V mantinelech daných vnitrostátním i mezinárodním právem pro to budeme vždy dělat maximum, což v první řadě znamená svobodně vyjadřovat své názory opřené o konkrétní argumenty. Padni, komu padni.

Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)