Vzpomeňme na syrskou válku, v níž proti legálně zvolené vládě(a prezidentovi) bojovaly Amerikou,Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem vyzbrojené, financované a motivované guerilly za účasti Islámského státu, Al-Kaidy a dalších teroristických struktur. Tyto povstalecké skupiny nám tehdy byly prezentovány jako „umírnění islamisté“ (jakkoliv nesmyslný je to termín), ačkoli jejich příslušníci vraždili bezbranné Syřany a zejména křesťany, na potkání. 

V důsledku násilí páchaného na civilistech došlo k exodu milionů Syřanů, zprvu především do příhraničních oblastí Turecka. Za viníka celé situace byl Západem označen legální prezident Bašár Asad, který v zatím posledních přímých loňských volbách dosáhl 95% podpory obyvatel. Západní média konstruovala složité konspirační teorie, ale protože nemohla prokázat nelegitimitu těch voleb, uchylovala se k formulacím typu „proslýchá se, že…“ (tak o tom referoval např. server iRozhlas 27.5.2021). 

Každopádně se rozjela migrační apokalypsa, během níž do Evropy (už ne jen ze Sýrie, ale třeba i z Afhánistánu, afrických zemí, Albánie či Pákistánu) přicházely zástupy utečenců, namnoze převážených pašeráckými a neziskovými organizacemi. To vše s posvěcením Západu, jehož výsledkem byly nekonečné finanční a sociální pomoci pro příchozí a jejich oslavování jako „vítaného genetického přínosu“ (Veronika Žilková tehdy, 16. ledna 2016, prohlásila doslova: „Mnoho evropských žen časem svůj pud určitě bude dobrovolně směřovat k novým samcům“.)

Srovnejme si to se situací na Ukrajině. Na jaře (březen-duben) 2019 se konaly prezidentské volby. Zvítězil v nich komik Volodymyr Zelenskyj, o němž je známo, že je řízen jedním z ukrajinských oligarchů, Ihorem Kolomojskym. Ve druhém kole porazil předchozího prezidenta a rovněž jednoho z velké pětky oligarchů Petra Porošenka. Ve volbách při účasti něco málo nad 50 % voličů vyhrál Zelenskyj se 73 %. Svou předvolební kampaň postavil Zelenskyj na neustále opakovaném slibu, že vyřeší situaci na Donbasu mírovou cestou a začne vstřícně komunikovat s Kremlem. 

Dnes jsme už poněkud jinde. Ukrajinská pravidelná armáda opřená o nepřiznanou, ale faktickou podporu fašistických, či spíše vyloženě nacistických, organizací typu AZOV nebo Pravý sektor, bombarduje civilní obyvatelstvo Luhanské a Doněcké oblasti. 

Tedy zopakujme si to: V Sýrii útočily guerilly na regulérní státní moc, zatímco v Ukrajině útočí státní moc na své vlastní obyvatele.

Také z východní Ukrajiny odchází tisíce lidí, část do vnitrozemí, část do Ruska. Většinou jsou to starci, ženy a děti. Muži zůstávají bojovat. Ze Sýrie naopak odcházeli vesměs mladí silní muži, kteří v ohrožené zemi nechali své rodiny, ženy, starce a děti. Jaký rozdíl! 

Migraci ze Sýrie roztáčeli evropští politici (nejen Merkelová se svým tragickým „Wir schaffen das“), ale různí neziskovkáři a aktivisté, kteří z toho měli skvělý byznys. 

Nějak nyní neslyšíme ani slovo o existenčním ohrožení a humanitární katastrofě, kterou pořádá ukrajinská vláda za pomoci Západu v separatistických oblastech. Jako tomu naopak, (i zčásti v rozporu s tehdejší skutečností) bylo v případě událostí okolo protiprávního útoku NATO na Jugoslávii v roce 1999, která byla  zdůvodňována starostí o trpící (a prchající) Albánce v Kosovu. Dnes nevidíme jediný pokus (kromě ruských) podat uprchlíkům z Donbasu pomocnou ruku.