Je jasné, že tento problém ukazuje na principiální problémy, kterým dnes evropská integrace čelí. Na jedné straně tu máme evropské instituce (popravdě často stojící příliš daleko od reality), které se snaží zavádět komplexní řešení na centrální úrovni, a na druhé straně členské státy, které sice jsou realitě problémů výrazně blíže, a buď zcela ignorují, či překrucují bruselské návrhy řešení, a pak z toho trpí Evropa jako celek.

Na konci dne to pak vypadá tak, že na vině je pouze a jedině EU, i když to tak není. Dnes již jasně vidíme, že problém je do značné míry i v členských státech. Jednotlivé unitární státy měly poslat své odborníky a pohraničníky do agentury zajišťující vnější hranice (Frontex), avšak stalo se tak jen ve velmi nedostačující míře. Německo vesele zve migranty k sobě, a pak se je rozhodne zase posílat k vnějším hranicím. Itálie a zejména Řecko zcela nezvládají uprchlíky registrovat, přesidlovat a využívají situaci k vlastní politické hře.

O Turecku jako o nečlenovi EU mluvit nebudu, musím ale opět zdůraznit, že mu nesmíme vypsat bianco šek na finanční pomoc, i když velmi dobře víme, že Turecko migranty samo nezvládá. Hlavním problémem tedy je to, že máme velmi komplexní evropské téma, které ale jednotlivé členské státy řeší každý po svém bez ohledu na další státy. Evropská solidarita selhává a navrací se boj (i když v jiné formě), boj všech proti všem.

Vysocí představitelé jednotlivých členských států se koncentrují výhradně na národní zájmy, skutečné evropské elity jako by v současnosti neexistovaly a úředníci popotahují kdekoho kvůli „banalitám“ (např. nás kvůli grantům) a nikoliv kvůli ožehavým otázkám doby. Když k tomu ještě přidáme blížící se referendum o členství v EU ve Velké Británii, pak jasně vidíme, že Evropa je na rozcestí a budoucnost je bohužel dosti nejistá.