Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní svolavatelko a předkladatelko usnesení. Myslím, že ty statistiky o počtech spáchaných a hlášených odsouzených znásilnění, tak jsme za poslední týden četli a slyšeli mnohokrát. Jak už zaznívá, tak hlášeno je asi 5 % případů z odhadovaných 12 tisíc ročně, které se v ČR odehrají. A až 70 % obětí nevyhledá vůbec žádnou pomoc, tedy ani policie ani například nějaké terénní sociální pracovníky nebo psychologa atd.

Mnohokrát také slyšíme ty otázky, proč se nebránila, proč nekřičela, proč to nenahlásila, proč s ním šla do bytu nebo na tu party. Mýty a argumentační fauly ty jsou opakovaně vysvětlovány a vyvraceny, a to dneska uslyšíme asi ještě mnohokrát. Já bych tedy místo dalších statistik si dovolil přečíst tři konkrétní příběhy, které můžete a další najít na webu beztrestu.cz.

První příběh. Můj bývalý manžel byl učebnicový manipulátor. Když jsme spolu začínali, choval se jako ten nejúžasnější chlap. Postupně ale začaly přicházet výčitky, podezírání, zákazy, výbuchy vzteku, bití. Trvalo to sedm let. I když mě jeden den zbil tak, že jsem musela na pohotovost, druhý den přišel jakoby nic a chtěl sex. Mně se to nejdřív hnusilo a brečela jsem u toho. Za to mi ale nadával. Později jsem to přežívala tak, že jsem se snažila prostě vypnout, jako bych tam nebyla. Když se rozběhlo trestní řízení, pořád se mě někdo ptal, jestli jsem se bránila a proč jsem se nebránila. Pořád dokola. Už jsem z toho byla úplně vyčerpaná a měla jsem sto chutí zeptat se toho soudu, jestli oni by kopání do břicha snad brali jako předehru.

Další příběh. S přítelem jsem začala chodit před maturitou. Už na začátku jsem mu řekla, že můžeme spolu dělat všechno, jen ne klasický vaginální styk. Měla jsem k tomu své důvody. V dětství jsem zažila zneužívání. Příteli jsem se to ale styděla říct, tak jsem mu svoje rozhodnutí nějak nevysvětlovala. Na začátku to bylo v pohodě, respektoval mě. Pak ho to ale začalo čím dál víc štvát. I kluci v partě na něj měli divné narážky. Říkali, že se akorát snažím být něčím zajímavá a žádný problém ve skutečnosti nemám. Asi po půl roce vztahu se stalo, že mi to prostě udělal, i když jasně věděl, že to takhle nechci. Já jsem se absolutně na nic nezmohla. Nebránila jsem se, jen jsem tam ležela. Vůbec jsem nečekala, že by byl něčeho takového schopný. Bylo mi pak hrozně. Hned potom jsem se s ním rozešla. Doteď jsem sama a neumím si ani představit, že bych si zase pustila k tělu.

Poslední ilustrativní příběh zní takto: Před několika měsíci jsem byla pozvaná ke spolužačce na filmový večer, kde nakonec několik lidí zůstalo na přespání. Byli jsme v bytě čtyři. Dvě kamarádky spaly na posteli, já na gauči a dole na matraci spal kamarád, se kterým jsem se ve škole ani ten večer nějak zvlášť večer nebavila. Uprostřed noci mě najednou stáhl z gauče dolů a začal mě svlékat. Byla jsem jako paralyzovaná a nebyla jsem schopna se bránit. Zpětně nevím, proč jsem ho nemohla zastavit. Ráno jsem promluvila o tom, co se stalo. Kamarádky mi nevěřili, že mě znásilnil. Proč jsem tedy nekřičela a nebránila se? On popíral, že by mě do čehokoliv nutil. Já jsem ale věděla, že jsem sex nechtěla. Jen jsem byla v šoku z toho, co se děje. I po delší době se stále cítím hrozně, zneužitě, špinavě. Zraňuje mě i přístup okolí.