Vzdát nominaci na ústavního soudce bylo jediným možným krokem, který měl a musel JUDr. Fremr učinit. Pokud se podílel na politických procesech, zpochybňuje to jeho důvěryhodnost a nezávislost. A nemůže to vyvážit profesionalita po roce 1989.

Bohužel ani při své poslední tiskovce jsme od něj neslyšeli slova sebereflexe a omluvy obětem. To, že někdo horlivě soudil podle platných komunistických zákonů, které pošlapávaly lidská práva, soudce nevyviňuje. Navíc dr. Fremr vynášel rozsudky často tvrdší, než musel, takže mu je rušil odvolací soud, který jeho verdikty zmírňoval. Jako například rozsudky nad emigranty nebo rozsudek téměř rok vězení za nadávání na komunisty. Jak se tehdy říkalo: Byla svoboda projevu, ale ne po projevu...

Budoucnost dr. Fremra na Ústavním soudu je vyřešená. Tento případ ale ukázal, že v poznání a vyrovnání se s komunistickou minulostí máme stále velký dluh!