Charakteristikou většiny našich vlád bylo, že měly slabou parlamentní podporu kvůli širokým, ideově nesourodým koalicím. Navíc v největší vládní straně docházelo k odchodu poslanců a vzpourám proti premiérovi. Premiér, který nemá pevnou oporu v rozhádané parlamentní většině, nemůže bojovat s prezidentem republiky. To však premiéři činili. Proto jejich vlády trpěly nestabilitou. Jen vláda Miloše Zemana 1998-2002 měla pevnou pozici v Poslanecké sněmovně díky opoziční smlouvě a mohla se postavit proti ambicím prezidenta Václava Havla. Projevem toho bylo, že pokud vláda chtěla, Poslanecká sněmovna vždy přehlasovala prezidentem vetované zákony.

Havlovým dědictvím je, že spolu s Ústavním soudem torpédoval volební reformu navrženou vládou Miloše Zemana a podpořenou Václavem Klausem, která mohla vést k vytváření stabilních většinových vlád. Václav Havel a tehdejší ústavní soudci jsou odpovědni za současnou rozdrobenost stranického spektra v Poslanecké sněmovně, která je důvodem vládní nestability. Tento důsledek bude trvalý, nedojde-li k změně volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k většinovému.

Babiš pochopil, že bude-li mít jako předseda vlády podporu prezidenta republiky, může dosáhnout stabilního vládnutí bez ohledu nakolik bude soudržná vládní podpora v Poslanecké sněmovně. Podpora komunistické strany bude proměnlivá a krize v sociální demokracii neskončila. Po komunálních volbách, v nichž sociální demokracie nepřekročí 5% hranici v Praze a jiných městech, dojde k novým vnitrostranickým sporům, včetně volání po odchodu do opozice. Přitom Babišova vláda má značnou demokratickou legitimitu. Jeho vítězství v poslaneckých volbách před ostatními stranami je ohromující a Miloš Zeman před volbou prezidenta veřejně prohlásil, že opět jmenuje Andreje Babiše premiérem. Šel do prezidentských voleb s odkrytými kartami a získal většinu voličů.

Proto Andrej Babiš chce mít souhlas prezidenta republiky v základních směrech svého vládnutí, jako je imigrační politika, vztah k Evropské unii či k Izraeli. Tento prezidentský souhlas chce mít i pro personální složení vlády. Babiš sice jednotlivé ministry navrhuje, ale prezident je jmenuje. Bez prezidentova souhlasu se nikdo ministrem nestane. Úvahy, že by se premiér o jmenování ministra soudil u Ústavního soudu, jsou dětinské. Předseda vlády a prezident mají spolupracovat a ne se soudit. Je jisté, že někteří ústavní soudci by rádi zasahovali do jmenování vlády a jako si protiústavně uzurpovali možnost rušit ústavní zákony, přisvojí si jakoukoliv pravomoc, která povede k růstu jejich moci. Rádi by po vzoru italské Velké fašistické rady nebo politického byra komunistické strany řešili úplně vše od homosexuálních manželství až po jmenování ministra. Volby by se staly jen demokratickou kulisou.

Za první Československé republiky po zrušení volby členů vlády parlamentem v roce 1919 získal právo jmenovat vládu prezident. Premiéři přicházeli za prezidentem s návrhy, které byly dopředu prezidentem odsouhlaseny. Ani jeden premiér nenavrhl kandidáta, o kterém věděl, že s ním prezident nebude souhlasit. Masaryk požadoval ve všech vládách, aby ministrem zahraničí byl Edvard Beneš. Premiéři se přání prezidenta podřídili, neboť on jmenoval vládu. Zvláště podivné to bylo v letech 1926-29, kdy E. Beneš byl ve vládě a jeho strana – národní socialisté - byla v opozici. Ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí a ministr bez portfeje Jiří Havelka (zároveň přednosta Kanceláře prezidenta republiky) byli navrženi předsedou vlády Rudolfem Beranem a jmenováni ministry 1. 12. 1938 na výslovné přání prezidenta Emila Háchy.

V únoru 1948 probíhal boj o to, zda prezident přijme návrhy premiéra Klementa Gottwalda na rekonstrukci vlády. Ze strany Gottwalda nezazněl argument, že prezident je ústavně povinen jeho návrhům jako premiéra vyhovět. Rovněž prezident Beneš neužil argumentu, že musí návrhům předsedy vlády vyhovět, ale několik dní o nich rozvažoval. Též demokratičtí politici se zkušeností s parlamentní předválečnou Československou republikou nezastávali stanovisko, že prezident musí návrhům premiéra Gottwalda vyhovět. Doufali v opak. Že Beneš návrhy předsedy vlády Gottwalda přijal, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost.

Po únorovém převratu 1948 odmítl 16. 3. 1948 Edvard Beneš návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při převzetí moci komunisty. Beneš měl s Fierlingerem původně přátelské vztahy a dokonce sousední vily v Sezimově Ústí. Gottwald Benešovo odmítnutí akceptoval a navrhl státního tajemníka tohoto ministerstva Vladimíra Clementise, kterého Beneš jmenoval 18. 3. 1948.

Andrej Babiš kvůli Miroslavu Pochemu nepůjde do soudního sporu s prezidentem. Je si vědom, že slabostí Špidly, Grosse, Paroubka, Topolánka, Nečase i Sobotky bylo, že měli problém se stabilitou vládní většiny v parlamentu a zároveň bojovali s prezidentem republiky. Poche má slabé postavení v samotné sociální demokracii, kdy se opírá o pražskou organizaci strany, jejíž vliv se oslabí po komunálních volbách, byť nyní má silnější mocenské postavení, když v rozporu se stanovami sociální demokracie má 15 a ne jen 10 obvodních organizací, což jí přináší větší zastoupení v Ústředním výkonném výboru strany. Andrej Babiš sestavuje vládu v dohodě s prezidentem. V tom jedná moudře.