Koudelka (ČSSD): Zločinné odposlechy

Pokud se tak stane, musí se záznam odposlechu zničit. V roce 2016 došlo k odposlechu komunikace obviněného Shahrama Abdullaha Zadeha s nejméně 5 jeho obhájci. Záznamy nebyly zničeny, ale založeny do trestního spisu a tedy použity. Věc dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.

Každý má právo, aby jeho vina byla dokázána ve férovém procesu. Právo na obhajobu je základním atributem právního státu. Bez něj je trestní právo jen formalitou. Pokud ztratí práva obhájci, ztratí je občané této země bojující se státní zvůlí. Náš stát má zkušenosti s nezákonností totalitního režimu v 50. letech 20. století, kdy justiční vraždy Milady Horákové a dalších byly doprovázeny oslabením práva na obhajobu, která někdy byla pojímána jako součást obžaloby. Jestliže se nechceme vrátit do justičního temna totalitních dob, musíme hájit právo proti těm, kteří jej v Policii a ve státním zastupitelství porušují.

Zneužívání moci je větší problém než korupce

Ne korupce, ale zneužívání moci je nejhorší zločin proti státu. Korupce je špatná, horší je vražda, špatná je krádež. Většina trestných činů sebou nese poškození práv lidí. Ovšem v případě zneužívání moci muže toto poškození mít masový dopad. Zločiny nacismu nebo stalinismu nebyly způsobeny korupcí, ale masovým zneužitím státní moci. Proto je boj proti zneužití moci nejdůležitějším bojem za právní stát.

Zneužití moci mají stíhat policisté a státní zástupci. Jestliže se oni dopouštějí zneužití moci, dochází k systémové podjatosti, kdy vrána vráně oči nevyklube, a propletenec vzájemných vazeb se může proměnit v organizovanou zločineckou skupinu, kdy někteří držitele moci ve státním zastupitelství budou zneužívat moc v rámci trestního řízení a jiní případně mohou zajistit, aby nebyli postiženi. Náš stát nezajišťuje efektivní trestní stíhání zneužívání moci státními zástupci. Proto Poslanecká sněmovna 2. 2. 2017 požádala vládu, aby dozor nad stíháním zločinů státních zástupců nevykonávali státní zástupci.

Poslanecká sněmovna a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci

Poslanecká sněmovna je nástrojem demokratické kontroly výkonné moci, kam patří i státní zastupitelství. Poslanecká sněmovna 2. 2. 2017 vyslovila znepokojení nad činností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Osobně nehodnotím jeho činnost jako dozor nad zachováním zákonnosti, ale jako dozor nad zachováním protiprávnosti trestního řízení. To, že toto státní zastupitelství dozoruje případ, kde nebyl zničen odposlech rozhovorů obhájců a obviněného hodnotím jako zneužívání moci.

Poprvé jsem se setkal s arogancí tohoto státního zastupitelství v roce 2007 v kauze Jiřího Čunka. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vypracovalo zprávu, kde hájilo protiprávní dozor Okresního státního zastupitelství v Přerově nad trestním stíháním, které mělo dozorovat místně příslušné Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci obhajovalo protiprávní dozor tím, že údajně Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Přerově postupovalo podle pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně o trestním řízení. Tvrdilo, že přerovskému státnímu zastupitelství byla přikázána věc pro prověřování a to stačí pro celé trestní řízení.

Pokyn obecné povahy byl tehdy veřejně přístupný na webu Nejvyššího státního zastupitelství. Dnes tomu tak není. Zřejmě aby Nejvyšší státní zastupitelství ztížilo možnost identifikovat manipulaci s trestními kauzami. V tomto pokynu bylo uvedeno, že přikázání jinému státnímu zastupitelství má být obecně pro úkony trestního řízení. Pokud však přerovské státní zastupitelství mělo Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě přikázánu věc jen pro prověřování, nemohlo vykonávat dozor v dalších stádiích trestního řízení. Vrchní státní zastupitelství hájilo tento postup se zdůvodněním, že se tak dělo na základě pokynu nejvyšší státní zástupkyně, který však doporučoval odlišný postup. Pochopil jsem to tak, že hájí protiprávnost lží.

Odposlechy sice byly prováděny před usnesením Poslanecké sněmovny z 2. 2. 2017, ale obhajobě byly zpřístupněny až v době, kdy již olomoucké vrchní státní zastupitelství přinejmenším tušilo, že bude podrobeno kritice. Vysvětluji si tento krok jako vzkaz Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že kašle na důsledky protiprávností v trestních řízeních, které dozoruje, protože si je jisto, že vedení státního zastupitelství zajistí zametení případné trestní odpovědnosti pod koberec. Prostě necítí jakoukoli odpovědnost. Se zneužíváním moci je však nutné bojovat jako s největším systémovým zlem ve státě.

Debakl Ústavního soudu

Bohužel může ve svůj prospěch státní zastupitelství argumentovat i některými rozhodnutími Ústavního soudu s tím, že Ústavní soud neřekl, že je zakázán odposlech hovoru obhájce a obviněného, a pokud to řekne, bude to platit až do budoucna.

Některé nálezy Ústavního soudu hodnotím jako snahu přikrýt protiprávní činnost státního zastupitelství. V nálezu z 19. 4. 2016 Ústavní soud vyslovil tezi, že právo na zákonného soudce v přípravném řízení nemají lidé od účinnosti Listiny základních práv a svobod, ale až od tohoto nálezu Ústavního soudu. Proti tomuto názoru se zvedl jen hlas tří soudců, kteří jsou i učiteli práva – Jiřího Musila, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka. Dříve Ústavní soud razil zásadu přímé aplikovatelnosti Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Postoj většiny hodnotím i jako akademický debakl soudců - učitelů práva, kteří s nálezem souhlasili a přitom nikdy ve svých publikacích neuvedli, že podmínkou realizaci práva na zákonného soudce, kam patří i to, že si ho státní zástupce nemůže svévolně vybrat, je, že toto právo uzná nález Ústavního soudu a platí až od jeho nálezu do budoucna. Člověk, který má jiný názor jako učitel na škole a jiný jako držitel mocenské funkce soudce, se dostává do situace, že jeden z těchto názorů je lživý. Možné je i to, že uznají v nových vydáních svých knih, že se dosud mýlili a že ústavní práva člověka platí teprve, až je vyhlásí Ústavní soud ve svém nálezu. Mohou se dovolat jednoho z hlavních propagátorů materiálního jádra ústavy Carla Schmitta, který ve své obhajobě nacismu v knize Nacionálně socialistické právní myšlení (Berlín 1934) prohlásil: „Měníme chápání právních pojmů… Jsme na straně budoucích věcí.“. Podle nacistické přirozenoprávní teorie měl soudce aplikovat zákon v rámci boje za vítězství nacistického světonázoru i za cenu nerespektování textu zákona. Legalita ustupovala nacisticky pojaté legitimitě.

S obsahem tohoto názoru nesouhlasím, protože Ústavní soud pasuje na nejvyššího držitele moci ve státě, staví jej nad ústavu a z ústavních práv člověka dělá hadr většiny na Ústavním soudu. Názor nemohou trvale držet ani ústavní soudci. Dostáváme se tak do korupčního prostředí, kde bude platit zásada: „Komu chceme, pomůžeme, komu nechcem, nemůžeme.“. Když se bude chtít někomu vyhovět, chytne se Ústavní soud přímé aplikovatelnosti ústavy. Pokud se někomu nebude chtít vyhovět, i když na jeho straně bude právo, řekne se, že postup byl sice protiprávní, ale platí to až do budoucna, a pokryjí se dosavadní manipulace některých držitelů moci v trestním řízení.

Ústavní práva, včetně práva na zákonného soudce, práva na obhajobu a práva na férové trestní řízení, dal lidem Parlament, ne Ústavní soud. Ve filmu Miloše Formana Larry Flynt (1996) je podstata boje za práva lidí vysvětlena jednoduše. Bude-li mít svobodu projevu v Americe taková osoba, jako je Flynt, bude ji mít každý. Stejně platí, že bude-li mít právo na férový proces u nás David Rath, S. Abdullah Zadeh nebo kdokoli jiný bez manipulací s příslušností soudů a státního zastupitelství, bez odposlechu komunikace obhájců s obviněnými, bez protiprávních pokusů vydat naše občany do Íránu atd. bude mít právo na férový proces u nás každý. V USA práva občanů i ve věci Larry Flynt uznal Nejvyšší soud. U nás toho zatím Ústavní soud schopen není, což si ti, kteří zneužívají moc, vykládají jako souhlas se svým jednáním.