Byla to doba myšlenkových soubojů o pojetí státu nejprve při hledání státoprávního řešení československé federace a následně formování České republiky, soubojů o způsob a rozsah privatizace, restitucí, vztahu k církvi atd. Hlavním politickým nástrojem byly diskuse nejvýznamnějších politických představitelů v televizi a rozhlase a také politické schůze s lidmi. Reklama formou placené inzerce byla doplňková, internetové sociální sítě neexistovaly a billboardy byly vnímány jako nutné zlo, co volební boj doprovází, ale politická agitace na nich prvotně stát nemá. Politika se ještě nechápala jako reklama na zboží.

Politickou velikost Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana dokládá, že všichni tři psali knihy a články. Psali je sami. Aby někdo napsal knihu, musí mnoho jiných knih přečíst a mít jasnou představu, co chce sdělit.

Velké státníky vytváří období politických krizí. Jako v domácnosti nepotřebujete v běžném životě vynálezce, ale údržbáře, který je schopen pohotově a rychle opravit porouchaný spotřebič, tak i při běžné správě státu stačí politici, kteří stát udržují v chodu, aniž by jej významně někam posunuli.

Přesto mi dnes chybí velké politické diskuze. Hlavní straničtí vůdcové se míjejí, v debatních pořadech se nepotkávají a vysílají do nich své zástupce. Ale zástupce není vůdce. S úděsem se dívám na pokles politické reklamy. Ta ve formě velkoplošné plakátové inzerce ukazuje vystřídání rozumné politické diskuse agitační demagogií.