Přes odpor poslanců KSČM Nečasova vláda restituce prosadila, a ať chceme, nebo nechceme, církvím se vrací majetek i přes protesty obcí, měst a jednotlivců, kteří nejsou tak zcela přesvědčeni o tom, že jim skutečně náleží. V návaznosti na toto dění se však postupně až na nulu snižují státní příspěvky, které stát vyplácí církvím na jejich chod.

K překvapení všech však Římskokatolická církev má prý nedostatek peněz. I přes restituce nedovede finančně pokrýt vlastní chod. Nad tím nevěřícně kroutí hlavou i věrní farníci, protože farnosti žádají po lidech větší příspěvky. Někde se tyto finance zastavily na hranici 280 Kč na každého plnoletého farníka.

A lidé, kteří nemají sami na zbyt, se rozhodli pragmaticky. Jelikož peníze potřebují pro sebe, přestanou chodit do kostela. Je pochopitelné, že lidé také přestávají tolik přispívat na charitu. V roce 2015 dostala Římskokatolická církev od ministerstva kultury příspěvek na svoji činnost zhruba 892 milionů korun. Každý rok se tato dotace snižuje o pět procent.

Skončit by měla v roce 2030. Mnozí z představitelů církve si totiž zřejmě neuvědomili, že o vrácený majetek budou muset také řádně pečovat. A tak se může stát, že v kostelech věřících lidí ubude. Ani dlouholetí katolíci totiž tuto podivnou solidaritu, která od nich požaduje více peněz pro církev, nedovedou dost dobře pochopit.

A to nehovořím o tom, že církev jde za svými cíli velice tvrdě. V restitucích totiž požaduje vrátit i budovy škol, ústavů sociální péče či umělecká díla. A vůbec se neohlíží na to, že budovy škol byly během let zrekonstruovány a děti či studenti budou mít velký problém, kam bude jejich škola přemístěna. Požadovaná solidarita, kterou se snaží církev dnes uplatnit vůči farníkům, však právě v restitučních nárocích vůči společnosti nebyla ze strany církví nikdy brána v potaz, tudíž i ony dnes musí počítat s tím, že si budou muset pomoci samy. A s tím, jak se zdá, nepočítaly.