Zdá se, že přirovnat někoho k „Zemanovi“  jak to činí v mém případě  M. Hudec ve svém článku „Zástupce ochránce práv ochraňuje. Kolektivní vinu“ ( PL 20.5) má být samo o sobě dehonestující. Autor má patrně tím „Zemanem“ na mysli presidenta České republiky Miloše Zemana, ale ten rozhodně  nebyl žádnou inspirací pro moji  poznámku „ My Češi, oni Romové ( LN 30.4).  Samozřejmě, že nemám  „k dispozici nějakou statistiku“,  která by dokládala kolik procent „Romů a Neromů“ je mezi nezaměstnanými, jak to autor požaduje!  A to především proto, že žádná statistika týkající se Romů neexistuje, ba ani existovat nesmí. Když chtěl úřad veřejného ochránce práv zjišťovat postavení „romských“ dětí ve školách, byl některými obviněn z nacistického a rasistického třídění lidí, takže, abychom splnili požadavek EU, jsme si vypomohli definicí že Rom je ten „koho okolí za Roma považuje“. Takže mi nezbývá než odkázat autora článku na kterýkoliv Úřad práce nebo kteréhokoliv starostu kterékoliv obce, kteří mu ochotně sdělí, zda  má tvrzení ohledně občanů okolím považovaných za Romy jsou, nebo nejsou pravdivá.

Zvláštní je, že autor  ve svém ideologickém a korektním nadšení zcela přehlíží desítky „neziskovek“ zabývajících se „romskou problematikou “ (proč, když žádná statistika Romy zvlášť neuvádí?),  debaty o tom, kolik romských dětí je ve zvláštních školách (proč?) a konečně i to, že při každé vhodné příležitosti se v debatách zdůrazňuje, že zákon o  sociálním bydlení „neřeší jen situaci Romů“ .  

Ale nepovažuji to za důležité: za důležité naopak považuji to, aby ti, kteří jsou považovány za Romy, se sami starali o svůj život a usilovali o jeho změnu na místo toho, abychom změnu neutěšených poměrů zametali pod koberec nazývaný „diskriminace“.    

Stanislav Křeček