Ministr Chládek, politická sopka chrlící jeden nápad za druhým, přišel s myšlenkou povinných čipů pro školní děti. Mnoha rodičům asi takový záměr zní docela přitažlivě – kdo z maminek a tatínků by nechtěl mít díky textové zprávě v mobilu jistotu, že jeho dítě dorazilo v pořádku do školy? A když se navíc čip sváže s elektronickou třídnicí, takže hned bude jasné, kdo ve třídě je a kdo chybí, zní to jako dokonalé řešení. Bohužel jen na první pohled.

Především je zřejmé, že žádné podobné opatření nezabrání tragédiím podobným té, která se vloni stala ve Žďáře nad Sázavou – co se neodehraje za neprodyšnými dveřmi školy, může se klidně odehrát před nimi!

Dále tu máme celou řadu vážných technických i organizačních zádrhelů. Například: opravdu budou žáci procházet dveřmi jeden po druhém a přikládat čip na příslušný snímač, nebo prostě jeden otevře a ostatní projdou za ním? Pak ovšem pro školu i pro třídní knihu ten den asi nebudou existovat… Kolikrát budou rodiče blízko infarktu, když jim potvrzující SMS o příchodu dítěte do školy nedorazí? Nemluvě o tom, co bude s dětmi, které prostě jen čip zapomenou doma nebo jim ho někdo z legrace nebo ze msty někam schová či zahodí?

Orwellův Velký bratr tleská vestoje!

To je hodně reálných problematických situací. Socialističtí ředitelé našich životů jistě odpovědí, že všechno jde řešit. Prostě dáme před školy turnikety, aby mohlo projít právě jen jedno dítě! Já kontruji, že tak vyvoláme další problémy, třeba v souvislosti s možností rychle ze školy utéci v případě požáru. I tady totiž platí obecné pravidlo, že žádná omezení a regulace nepřinášejí finální řešení, ale naopak automaticky vyvolávají nové a nové situace, které je třeba dále „řešit“ – omezovat a regulovat.

Mnohem závažnější než tyto technikálie ale je, že by Chládkův záměr jen dále zúžil svobodný prostor. A to velmi odpudivým způsobem – pod záminkou ochrany dětí si děti budou zvykat na neustálou kontrolu, takže v dospělosti jim to přijde úplně normální. Orwellův Velký bratr tleská vestoje!

Bude se namítat, že děti mnohem víc než svobodu potřebují bezpečí. S tím ale zásadně nesouhlasím, protože kreativní duch lidí se rozvíjí v prostředí svobody. A naopak – naše stále živá historická zkušenost s totalitním režimem, který svobodu omezoval všemožnými způsoby, nám nenechá zapomenout, jak celá společnost i prakticky všichni jednotlivci přešlapovali na místě. Dopady této nesvobody na pracovní návyky, vzdělanost, sebevědomí a morálku jedinců i celého národa byly jednoznačně negativní a nezpochybnitelné a s celou řadou z nich se generace tehdejších školáků vypořádávají dodnes. Mimochodem – valná většina z nás přežila nástrahy dětství, i když o nás rodiče neměli soustavný přehled po mobilu, jak je dnes běžné.

Podpora negativního přístupu k životu nikomu nepřinese více štěstí

Nynější soustavné zmnožování nejrůznějších monitorovacích a technických kontrolních zařízení omezuje nejen svobodu, ale i další klíčovou hodnotu života lidské společnosti – důvěru. Lidé mohou žít šťastný život v rodině, v obci i v práci jen tehdy, když nemusí každý krok a každé slovo zkontrolovat, a přesto se mohou spolehnout jeden na druhého. Když mohou věřit, že věci se v zásadě dějí správně a jen občas se něco pokazí. A rolí politiků – pardon, rolí lídrů – je lidi podporovat právě v tomto přístupu.

Co se stane, když důvěru jako základní pozitivní princip ze společnosti vyzmizíkujeme? Stresující podezírání bude všudypřítomné, budeme kontrolovat každý krok našich blízkých, budeme žít s tím, že všechno se od přírody děje špatně a jen při šťastné souhře okolností mohou věci dopadnout jakž takž přijatelně. Podpora tohoto negativního přístupu k životu – a neustálá touha všechno kontrolovat není nic jiného – nikomu nepřinese více štěstí. Možná si navodíme větší pocit bezpečí či jistoty, ale bude to pocit falešný. Ztráta bude mnohem větší. Přestaneme na sebe vzájemně hledět jako na osobnosti hodné důvěry, ale jako na předmět trvalé kontroly a sledování. Běda, když někdo udělá cokoli neobvyklého, nečekaného, prostě jiného! Proto nechci, aby mé ani jakékoli jiné děti musely nosit do školy čipy.

Socialisté tuto hloupost navrhují, ale zajímavé bude sledovat, jak se k ní postaví údajně pravicový Andrej Babiš hlasující ve sněmovně 47 rukama. Pokud se k ČSSD připojí, mohl by upravit svůj hlavní populistický slogan: Ano, bude čip!

Komentář vyšel na serveru Svobodneforum.cz