a) návrh zákona nemůže podat jeden poslanec, ale jen skupina deseti. Totéž u pozměňovacího návrhu.

b) každý zákon lze projednat až po veřejném projednání,

c) nelze přijmout návrh zákona, jehož přijetím by se zvýšil celkový počet platných zákonů, jedinou výjimkou jsou zákony o bezpečnosti státu,

d) Vláda po pět let každý rok navrhne zrušit desetinu zákonů, a spojí s tím žádost o vyslovení důvěry.

Jak to může vypadat konkrétně? Představme si, že vláda chce změnit „zákon o úřadech :-)“. V něm je též přílepek – změna dřívějšího „zákona o razítkách“. Vláda proto vyhledá jeden starý zbytečný zákon, navrhne ho zrušit a spolu s ním (jedním vrzem) taky zákon o razítkách a přílepek v zákonu o úřadech, týkající se razítek. Tím dosáhla snížení počtu zákonů o dva. Vše o razítkách sloučí do jednoho přehledného nového „o razítkách“ a přijme novelu „o úřadech“. Čeho se tak dosáhlo? Díky potřebě vlády něco změnit v „zákonu o úřadech“ zmizel jeden zbytečný zákon a rozdrobený zákon o razítkách se zpřehlednil.

To je jen model, dalo by se i jinak a řešit více zbytečných a nepřehledných zákonů zároveň.

Návrh je samozřejmě k diskusi. Samotný počet zákonů není jediným číslem, které lze limitovat. Důležitější je možná počet slov – stručnější zákon jich tolik nepotřebuje. Kdyby se omezil počet slov, znamenalo by to, že návrh nového zákona by musel být doprovozen „vymazáním“ stejného počtu slov z dosud platných zákonů. Buď jejich rušením, nebo zestručňováním. Prý to funguje ve Velké Británii. To by byla hezká úloha pro státní aparát, ne?

Oldřich Kužílek