Na začátku jsme se rozdělili na dvě co nejvyrovnanější skupiny. Postavili se do řady proti sobě a pevně drželi za ruce. Král potom vyvolal jméno a Zdenek, Marta nebo Jiřina se rozeběhli proti protější řadě. Měli za úkol prorazit dětský řetěz. Když to dokázali, zajali tak hráče, jejichž držení prorazili. Když neuspěli, stali se sami zajatci. Bylo důležité být rychlý, silný, ale také uhnout v poslední chvíli a tím zaskočit nejslabší článek řetězu. Tedy i kus taktiky, kus psychologie. Nakonec prohrála ta strana, kde už zbyl jenom sám král.

Rychle se měnili hráči obou stran. Jedinec byl stále pevným členem kolektivu – ať útočil nebo bránil. Ať vzal zajatce nebo byl sám zajat. V tom je právě ten háček. Pořád bojoval s plným nasazením – chvíli na té, chvíli na druhé straně. Musel se vždycky ztotožnit s tou stranou, kde byl součástí lidského řetězu. Naštěstí obě strany měly stejnou ideu. Byla to hra.

Dětské hry mají připravit dítě na život. To je v pořádku. Jenomže by měly skončit s dětstvím.

Není tedy už v pořádku, pokud hrajeme stejné hry dál i jako dospělí. Když hrajeme chvíli za tu a chvíli za onu stranu.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, který lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil.

Ale člověk přece nedokáže měnit názory pořád tam a zpátky. Pokud tedy neustále přebíhá z jedné strany na druhou, zdá se, že svůj názor nezměnil. Jenom ten názor nemá nic společného s programem, myšlenkou nebo názvem nějaké strany. Je to jeho pevný názor, že jenom on sám se má podílet na rozdílení prebend silnějšího. Pak je pro něj snadné, vždy se ztotožnit s ideou té strany, kterou si momentálně vybral, nebo která ho zajala. Prostě si pořád chce hrát a je mu jednu, s kým a za koho se teď drží za ruce.