Jeden z našich novodobých politiků (jeho jméno také nechci připomínat) se před lety nechal slyšet, že kultura je zboží a jako zboží se musí v kapitalismu chápat. Na základě toho se tehdy dostal do funkce ministra kultury politik s cílem zrušit ministerstvo kultury, protože kultura není záležitostí státu. Pouze podnikatelů v kultuře a zábavním průmyslu, sponzorů a donátorů. O tvůrcích se mnoho nezmiňoval.

Kulturu národa netvoří a nemůže tvořit pouze komerční kultura. Ta je ovšem jediná, která se bez účasti státu může rozvíjet. Pokud se nekomerční kultura také pokusí o komercializaci, nestane se nic jiného, než co se už běžně děje při koncertech Pražského jara. Hlediště přeplněné hudebními neználky, protože milovníci hudby si vesměs nemohou cenu lístků dovolit. Nic proti snobům, jsou to také diváci a posluchači. Jen nesmí tvořit většinu, protože pak budeme patrně slýchat častěji Pochod Radeckého než Sibelia.

Rádi se považujeme za jeden z nejkulturnějších národů. Bezpochyby to bývala pravda. Jenomže trochu zapomínáme na téměř trvalý exodus inteligence od konce třicátých let minulého století. Koncentrační tábory, věznění, odsun (ano – i odsun; protože prestižní soupeření české a německé kultury výrazně motivovalo kulturní rozmach), emigrace. Ani dnes se tento exodus příliš nezpomalil: vdát se nebo oženit do ciziny je už desítky let snahou mnoha mladých, stejně jako touha odjet na studia a dělat kariéru v jiné zemi, kde jsou podmínky příznivější. Jestliže se v devatenáctém století z Čech převážně vystěhovávali ti nejchudší, dnes jsou to ti nejnadanější – kteří se domluví cizími jazyky, dokáží se adaptovat v cizím prostředí. Velká část inteligence žije v jakési vnitřní emigraci.