Jeden z našich novodobých politiků (jeho jméno také nechci připomínat) se před lety nechal slyšet, že kultura je zboží a jako zboží se musí v kapitalismu chápat. Na základě toho se tehdy dostal do funkce ministra kultury politik s cílem zrušit ministerstvo kultury, protože kultura není záležitostí státu. Pouze podnikatelů v kultuře a zábavním průmyslu, sponzorů a donátorů. O tvůrcích se mnoho nezmiňoval.

Kulturu národa netvoří a nemůže tvořit pouze komerční kultura. Ta je ovšem jediná, která se bez účasti státu může rozvíjet. Pokud se nekomerční kultura také pokusí o komercializaci, nestane se nic jiného, než co se už běžně děje při koncertech Pražského jara. Hlediště přeplněné hudebními neználky, protože milovníci hudby si vesměs nemohou cenu lístků dovolit. Nic proti snobům, jsou to také diváci a posluchači. Jen nesmí tvořit většinu, protože pak budeme patrně slýchat častěji Pochod Radeckého než Sibelia.

Rádi se považujeme za jeden z nejkulturnějších národů. Bezpochyby to bývala pravda. Jenomže trochu zapomínáme na téměř trvalý exodus inteligence od konce třicátých let minulého století. Koncentrační tábory, věznění, odsun (ano – i odsun; protože prestižní soupeření české a německé kultury výrazně motivovalo kulturní rozmach), emigrace. Ani dnes se tento exodus příliš nezpomalil: vdát se nebo oženit do ciziny je už desítky let snahou mnoha mladých, stejně jako touha odjet na studia a dělat kariéru v jiné zemi, kde jsou podmínky příznivější. Jestliže se v devatenáctém století z Čech převážně vystěhovávali ti nejchudší, dnes jsou to ti nejnadanější – kteří se domluví cizími jazyky, dokáží se adaptovat v cizím prostředí. Velká část inteligence žije v jakési vnitřní emigraci.

Je to vývoj, se kterým se musíme smířit? Kolik znáte významných jmen současných českých spisovatelů? Básníků? Divadelníků? Kde jsou doby, kdy knižní tituly běžně dosahovaly náklad 60 tisíc výtisků a i poezie se vydávala klidně ve čtyřech tisících? Dnes je úspěch náklad dva až čtyři tisíce a poezie se vydává téměř výhradně nákladem vlastním.

Uživit se slovesnou tvorbou v tzv. malých jazycích není jednoduché. S tím se musíme smířit. Musíme? Jsou v Evropě menší národy, které se s tím nesmířily. Severské národy. Proč má tolik světových spisovatelů a dramatiků Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko? Když píší malými jazyky? Je to jednoduché. V těchto zemích se totiž talentovaní tvůrci psaním uživí. Ze státního stipendia. Pak nemusí převážnou část tvůrčího života trávit sháněním peněz na nájem a základní životní potřeby a mohou se plně věnovat tvorbě. A pokud stvoří něco kvalitního, mohou si být jisti, že jejich mateřská země se k nim hrdě přihlásí a bude je propagovat, podporovat překlady jejich děl, chlubit se jimi v evropském i světovém měřítku.

Vyplatí se jim to? Vyplatí. V kulturním světě je vizitka kulturního národa dobrou devizou, která se projeví nejen v prestiži, ale odráží se i v mezinárodním postavení a tím samozřejmě i v mezinárodní dělbě práce a zahraničním obchodu. Jeden příklad za všechny. Hokej se hraje na špičkové a tím populární úrovni jen v několika málo zemích na světě. Čte se fakticky všude. Není proto překvapivé, že Jaroslav Hašek je ve světě známější než Jaromír Jágr. Mnoho turistů se jezdí podívat do míst, kde se narodil Švejk. Chtějí o té zemi něco vědět. Nám je to v podstatě jedno. Považujeme to přinejlepším za záležitost hostinských a hoteliérů. Vůbec nám nepřijde důležité, že by to mohlo mít nějaký vliv na národní důchod. Stejně jako daně z honorářů za vydávání českých spisovatelů v zahraničí.

Celkem vzato, příliš kulturu nepotřebujeme. Tím méně ministerstvo kultury. Nic vážného se nestane, jenom další pokles kulturní úrovně. Bohužel s kulturou jako takovou souvisí i politická kultura. Že bychom ani politickou kulturu už nepotřebovali? Není ale už těch nekulturních politiků příliš mnoho? Pak se snadno může stát, že takovou inflací budou ztrácet na ceně.