Připomínáme si 104 roky od vzniku samostatné Československé republiky. Možná více než kdy jindy budou leckteří přemýšlet možná ne tolik o své budoucnosti, ale o tom, jaký svět čeká jejich děti či vnoučata. Procházíme největší krizí od vzniku samostatné České republiky - vlastně ne krizí, ale krizemi. V našem blízkém sousedství se odehrává špinavá válka, která si v ledačems nezadá s nejhoršími zvěrstvy v naší novodobé historii.

Čtyřiceti milionům lidí naší kultury je upíráno právo na existenci, na svoji zemi, na svoji budoucnost. Ukrajinci bojují svůj existenční zápas. Jsem rád, že zatím na nás neulpívá špína zrady a ostudy, jako na jiných. Byl bych rád, aby ono zatím se změnilo v jistotu. Svoje hodnoty musíme bránit nejen navenek, ale dnes možná ještě více směrem dovnitř. Někteří naši spoluobčané se nestydí veřejně se hlásit k Rusku, s nímž se slušný jedinec nemůže bavit, dokud se svého odpudivého systému a pohlavárů nezbaví. A těch lidí není málo.

V médiích je dáván obrovský prostor funkcionářům všelijakých svazů, jejichž jedinou metou je vydojit churavějící stát o co nejvíce peněz. A nejsou to zástupci drobných podnikatelů, ale největší giganti ekonomiky, kteří přehazují stovky miliard a každoročně mají čisté zisky v desítkách miliard. Údajně už jsou před bankrotem. Chci říci, tak ať zbankrotují. Ono to není pro ně zase tak zlé, jak vykládají. A čím více se téhle partě podaří vydojit ze státu (rozuměj z našich kapes) peněz, tím méně zbude na ty, kdo pomoc skutečně potřebují. Státní kasa je pouze jedna a co do ní přiteče, to mohou politici rozdělit. Víc ne a na dluh se donekonečna žít nedá.