"Hello, World. My first look at my forever home." Tento první pozdrav z Marsu po přistání poslala americká sonda Perseverance. Tento technický zázrak s pokorou ohlašuje, že se s námi podělil o svůj první pohled na svůj domov, který už je jeho domovem navždy. Jeho tvůrci ho pojmenovali Perseverance - Vytrvalost. On je skutečně plodem nezměrné vůle a vytrvalosti tisíců lidí, kteří posouvají lidské vědění a nabízejí nám technologie, které brzo změní náš život, aniž si na Vytrvalost ještě vzpomeneme, nebo s novou věcí spojíme.

Domov a vytrvalost - dvě slova, která nám možná vytanou na mysli, když se pár z těch odpovědných zamýšlí nad naší aktuální kritickou situací. Ta je do značné míry plodem absence vytrvalosti. Naše většinová společnost žije ze dne na den, bezohledně nejen vůči svým nástupcům, ale dokonce i vůči sobě. To vede k tomu, že ohrožujeme svůj domov, o kterém současně podvědomě doufáme, že bude navždy.

Technický zázrak Perseverance je v širším ideovém kontextu přesným opakem lidského konání, které se právě odehrává u nás. Je triumfem svobodného myšlení, vzdělanosti, pevné vůle něco dokázat, velkorysosti země pro takové projekty vytvořit ekonomické podmínky a dát snílkům šanci. A k tomu přidejme osobní motivaci tvůrců zvládnout tuto výzvu.

Už slyším, jak čeští chytrolínové s mizerným základním vzděláním vykřikují, k čemu nám tyhle věci jsou. Proč Amerika vyhazuje miliardy, když jejich spoluobčané žijí v bídě? Investice do obdobných projektů jsou těmi nejlepšími investicemi. Posunují lidské možnosti, otevírají nové horizonty poznání, jsou průkopníky věcí, které brzo najdeme v běžných uživatelských aplikacích. Ale ten největší přínos je, že jsou zdrojem hrdosti nejen tvůrců, ale i celé země. Sotva si lze představit lepší tmel společnosti.

Zvládnutí jakýchkoli malých i velkých výzev se z naší společnosti stále více vytrácí. Dlouze bych mohl psát o totálně frustrovaných úřednících ve veřejných institucích, kteří zastrašováni dosazovanými hlupáky zhora a umořeni neskutečně obsáhlou a hloupou byrokracií už ani nevěří, že zvládneme výzvy standardní, natož takové, při nichž by se nám rozbušilo srdíčko hrdostí. Naše země sžírá sama sebe. Snaha mít všechno pod kontrolou mocných, kdejakého aktivistu nechat řádit a špinit slušné lidi, systémem řízená nedůvěra vůči všem (všici kradnú) a na druhé straně netrestání skutečných gaunerů a velkých ryb - to je dnes realita Česka - země, která je v krizi a úpadku. Dokonce v takovém úpadku, že není schopna zvládnout ani standardní projekty a chod státu a jeho institucí. A už znovu slyšíme, že do voleb je třeba jít s programy transparentnosti. Už mně to připomíná kdysi hořkou recesi za socialismu, že "mír ubráníme i za použití jaderných zbraní".

Nevím, kolik hořkosti, dalších promarněných roků, let úpadku a kriminalizace nevinných, řádění aktivistů a zlodějů, a zadušených v byrokracii budeme muset prožít, než se objeví a lidé budou schopni zvolit reformátora a dají mu šanci. Naší nadějí není méně svobody, ale více svobody, ne chvála hlouposti, ale vzdělanosti, ne nafoukanost, ale pokora, ne hloupí politici se siláckými gesty a vulgaritou, ale vzdělaní lidé pevných zásad, kteří něco dokázali a jsou schopni řešit výzvy, které před nás život staví. Přestaňme věřit iluzi, že někdo druhý nám bez naší osobní vytrvalosti zařídí ráj na zemi. Dejme od těchto slibovačů ruce pryč. Je to jen účelové lhaní, které je má přivést ke korytům. Oni vám nepomohou k lepšímu, oni vám budou ukrádat z vašeho lepšího.

V naší zemi bude dobře, až budeme v co největším rozsahu moci světu vzkázat "Hello, World. My beauty look at my forever home". Ale nezapomeňte, že bez "Perseverance" to nepůjde.

(autor je předsedou Klubu angažovaných nestraníků)