V sobotu 24. února uplynuly dva roky od masivní ruské invaze na Ukrajinu. Tehdy válka nezačala, ale vstoupila do další fáze. Tím skutečným začátkem byla anexe Krymu na jaře 2014, maskovaná rebelií tamního převážně ruského obyvatelstva. Po anexi Krymu následovalo obsazování oblastí Luhaňska a Donbasu. Rusové jen dokázali, že jakékoli obsazení území je pouze další epizodou v nekončící touze po expanzi a ovládnutí cizích zemí.

Dne 24. února 2022 snad konečně svět, a Evropa především, pochopil, že v Evropě je válka. Noční invazi předcházelo „vojenské cvičení“, doprovázené lhaním ruských vůdců a propagandistů, za které by se nemusel stydět ani Josef Goebbels. Válka na Ukrajině je z pohledu každého slušného člověka černobílá. Agresor je jasný, váleční zločinci také, stejně jako kdo páchá genocidu na okupovaných územích.

Ne anexe Krymu nebo útok na východní část Ukrajiny, ale až 24. únor 2022 udělal tečku za diletantskou naivní politikou řady evropských zemí v čele s Německem. Výprodej základních hodnot svobody a demokracie za ekonomický profit, rezignace na vlastní bezpečnost a ekonomickou nezávislost, byly po rozpadu sovětského impéria počátkem devadesátých let kulisami politiky většiny demokratických zemí. Ty svým chováním ekonomicky vykrmily ruského medvěda, aby zase sáhnul do svého arzenálu zla a násilí, které nezná míru.

Válka na Ukrajině v mnohém vypovídá o naší společnosti. Na začátku velké nadšení a pomoc. Následovalo postupné opadávání pozornosti a slábnoucí snahy pomáhat. Stále širší prostor získávali přívrženci ruského režimu, dezinformátoři a populisti. Dnes si 69 procent lidí myslí, že by měl zavládnout mír i za cenu, že by se Ukrajina vzdala velké části svého území. Na tom je vidět, jak jsme se nepoučili ani z vlastní minulosti.

Těch 69 procent českých dárců ukrajinského území Rusku nepřemýšlí, že tím ruská agresivní politika nekončí a v horizontu několika let budeme na řadě i my. Jestli si těch 69 procent naivků a hlupáků myslí, že se ruští okupanti budou v ulicích českých měst a vesnic vyptávat, po kom střílet a který dům srovnat se zemí, tak to ani náhodou. Na Ukrajině, jejíž obyvatelé mluví rusky, mají své příbuzné a přátele v Rusku, se také neptají.

Vraždí, znásilňují, mučí, rabují, kradou děti, ničí celá velká města a vesnice. To vše s podporou dnes největší pakáže na planetě, vládců režimů v Číně, KLDR, Íránu a za trapného přihlížení Indie, některých jihoamerických států a nadšení všech šmelinářů ze zbytku světa. Asi by se někteří z těch 69 procent darovačů, nebo polských aktivistů, kteří vysypávají na hranicích ukrajinské obilí, měli zamyslet, jakou budoucnost nabízejí svým dětem. Nebo je jim to jedno?

Obecně platí, že tím, že pomůžeme druhému, pomůžeme hlavně sami sobě. Česká společnost potřebuje pomoc. O tom snad v dnešní nedobré atmosféře nelze pochybovat. Jednou z možností je pomáhat Ukrajině! Aby se za vás vaše děti jednou nemusely stydět.