6. duben 2036. Další den ve světě pokroku nové liberálnědemokratické společnosti. Vzduch je tak čistý, že jej můžu chytat do lahví a prodávat. Ještě, že zelená transformace dopadla tak dobře. Ulice jsou konečně bez nebezpečných spalovacích motorů a občas se mihne nějaký ten elektromobil. Cyklisté projíždějí kolem mě, všichni – nebo skoro všichni – s úsměvem na rtech. Vypadá to, že je vytrvalý déšť ani nezajímá. Vlastně jim rozumím, kdo by chtěl riskovat překročení limitu svých sociálních kreditů. Já jsem dnes vytáhl svůj vůz – samozřejmě elektro. Po měsících šetření, díky tomu novému nápadu naší eurovlády na podporu kulturní a etnické inkluze, jsem konečně našel způsob, jak našetřit nějaké ty kredity. Byl to skvělý nápad a k dalším korespondenčním volbám určitě po pár letech přijdu. Mají to u mě.

Pak jsem zahlédl kontrolní dron – ten nové generace, které eurovláda nakoupila. Ano, museli jsme se sice uskromnit, ale stálo to za to! Od té doby, co drony kontrolují rychlost a pravidla silničního provozu, cítím se bezpečněji. Vedle mě projel cyklista, celý promočený – moc se netvářil. Ale to ani já ne – pohled na ukazatel baterie mě zneklidnil. Ještě, že za rohem je dobíjecí stanice. Snad bude funkční. Elektrická síť je sice po modernizaci, ale nekonečná závislost na obnovitelných zdrojích nám občas dává zabrat. Jenom tento týden jsme byli třikrát bez proudu. V nejhorším případě auto odstavím a pojedu domů na sdíleném kole. Dojet domů zpět mým vozem je bez šance. Od té doby, co je většina ulic pro auta uzavřena – nově i elektroauta – musím objíždět skoro celé město.

Hele, to je Lukáš, můj nejlepší kamarád z univerzity, projelo mi hlavou, když jsem se prodíral zúženýmí ulicemi. Dlouho jsem ho neviděl a profil na Facebooku mu už před rokem smazali. Prý ho stíhá Evropský úřad pro potírání dezinformací. Ani se nedivím – na sociálních sítích psal něco o blackoutech a o údajném omezování svobody slova. Je to rebel! Vždycky byl. Dnes si to dovolit nemůže. Přece jen, kdo zpochybňuje systém, ohrožuje všechny z nás. 

Lukáš mi na chvíli uvízl v hlavě. Vždycky byl trochu šílený a vždycky musel mít svůj jediný „správný“ názor. Od té doby co jsme pryč z univerzity se svět změnil. Ano, samozřejmě, může si každý myslet co chce, ale za každým krokem, za každou myšlenkou, která rozporuje se systémem je riziko. Někdy si říkám, že jsem rád, že žiju v tak stabilní společnosti. 

Zahnul jsem za roh. Oddychl jsem si – dobíjecí stanice byla plně funkční a zrovna bylo i volno. Tak jsem vděčně zapojil kabel. Teď mám čas – můžu si na chvíli odpočinout, než se můj elektromobil dobije. Jsem vděčný za tyto chvilky klidu, sám se svoji hlavou. Za dob spalováků byl svět jen zbytečně uspěchaný. Dnešní doba je klidná, bezpečná a pod kontrolou.

Teď, když tu sedím s napojenými kabely a očima upřenýma na ukazatel nabíjení, jsem si znovu vzpomněl na Lukáše. Vzpomněl jsem si i na jeho bývalou ženu Moniku. Ta teď žije s ženami, a dokonce se třemi. Je to prej nějaký polyamorní vztah. Moc tomu nerozumím. A to mě štve. Měl bych to přece chápat. Celý život jsem studoval – jak je možné, že tomu nerozumím? O těchto věcech se přece mluví pořád. A přesto tady sedím a ztrácím se. Asi jsem staromódní. Ne, nemůžu to takto zjednodušovat – měl bych být uvědomělý.