Děkuji za slovo, vážený pane předsedající,

vašim prostřednictvím k váženému kolegu Juříčkovi, byť si ho velice vážím, na hospodářském výboru nezazněly argumenty o státním rozpočtu, ty tady dneska doplnil a jsou to zajímavá čísla, ale zazněly tam argumenty hlavně o nedostatku pracovních sil. Samozřejmě členové hospodářského výboru, kteří mají nějaký vztah k zaměstnávání zaměstnanců to vnímali ze své praxe. Ale dovolte mi připomenout také historii České republiky, když se hovořilo o tom, že jak dneska tady zaznělo, že průmysl živí nás všechny, tak byly doby, když jsme my všichni přispívali na rozvoj průmyslu. My všichni jsme přispívali na rozvoj bankovního sektoru nebo asanace, aby ten průmysl mohl fungovat a doposud to nám všem nikdo nedal zpátky.

Ty peníze jsme tam někde utopili. Zaznívají tu argumenty lidi, chybí lidi. Pamatuji dobu, kdy zaměstnavatelé nutili zaměstnance chodit na nemocenskou, protože nebyly zakázky. A byli rádi, když stát za ně platil, aby oni nemuseli platit. A byla taková doba. A tehdy se podnikatelé jaksi nebránili tady tomu, že zneužívají stát. Čili řekněme, toto má vždycky ty dvě mince, že tady jsou hodní zaměstnavatelé a zlí zaměstnanci, kteří zneužívají. Ano, jsou takoví. Ale oni si přece o tom nerozhodují. Já nemůžu přijít k zaměstnavateli a říct mu, á, mě bolí hlava, já jdu domů. Mezitím je ten jeden mezičlánek, na který nikdo tady neřekl půl slova. To jsou lékaři. Byť lékař určuje, jestli jsem nemocný nebo ne. Lékař mi vypisuje nemocenský lístek, abych já mohl být doma s nemocí.

A to berete, že tedy lékaři jsou nezodpovědní, nesvéprávní, podléhají komukoliv, kdo přijde. Jenom ho pošle domů, tak potom neléčme. Potom nepotřebujeme doktory, řekněme si to na rovinu a všichni ti, co tady předtím o medicíně a bodu medicíny hovořili, tady hovořili a mlátili prázdnou slámu.

Děkuji.