V neděli 25. 12. 1938 v 18:45 zemřel v Praze úžasný člověk, spisovatel, mistr slova, pan Karel Čapek. Někdo říká, že zemřel po krátké nemoci, jiný, že zemřel "na Mnichov"…
Měl vlastně štěstí v neštěstí, kdyby neskonal sám, pravděpodobně by jej čekal osud jeho bratra Josefa, Vančury, Poláčka.
S Čapkem člověk roste od dětství - od Dášeňky přes povídky z kapes, přes mloky a roboty, až po matčino "Jdi!".
Dnes si z něj připomínám jeho text o politice, takový, který nám dnes docela chybí: „Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přes to jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebráčka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu. A přece každá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy."
Číst Čapka, pro mě od mládí znamená růst v lásce ke své vlasti, svému domovu a smyslu demokracii. Proto si dnes večer vezmu do ruky jeho „O věcech obecných”.
Snad se jednou dožijeme nového Čapka naší doby…
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV