Helmut Schmidt stál v čele spolkové vlády mezi lety 1974 a 1982, předtím také působil jakožto ministr obrany či ministr hospodářství ve vládě Willyho Brandta. Na rozdíl od Willyho Brandta či Gerharda Schrödera však nikdy nebyl předsedou německé SPD. Přesto však zanechal odkaz, který překračuje rámec běžné politiky.

Helmut Schmidt se narodil v roce 1918, oba jeho rodiče byli učitelé. Jako odvedený voják působil krátce i na Východní frontě. Snad pod vlivem této historické zkušenosti cítil odpovědnost podílet se na demokratické obnově země po druhé světové válce. Helmut Schmidt tak působil v řadách SPD neuvěřitelných 70 let.

Jeho energické vystupování se projevilo již v době povodní v jeho rodném Hamburku. V roce 1962, co by hamburský ministr vnitra použil v boji s povodněmi všechny dostupné prostředky, včetně zapojení armády, přestože to bylo proti ustanovení tehdejší ústavy. V šedesátých letech působil jako předseda frakce SPD v německém Bundestagu. Poté, co byl zvolen kancléřem jiný velikán, Willy Brandt, působil Schmidt jako ministr obrany a později ministr hospodářství. Po Brandtově odstoupení se v roce 1974 stává spolkovým kancléřem.

Jak je pro Schmidta typické, nebylo to v lehké době. Ve světě vrcholila stagnace v důsledku ropné krize a Německo čelilo hrozbě terorismu ze strany Frakce Rudé armády. Schmidt již tehdy překračoval rámec běžné politiky, když prosazoval některá úsporná opatření, která vedla ke kritice z leva. Zároveň jasně vnímal evropský kontext, když společně s francouzským prezidentem Valérym Giscardem d’Estaing založil Evropský měnový systém a vytvořil tak předpoklady pro pozdější zavedení eura.

V zahraniční politice pokračoval v Brandtově Ostpolitik a politice deténte. Na helsinské konferenci podepsal Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jež položila základy budoucí OBSE. Současně si však uvědomoval nebezpečí ze strany Sovětského svazu v návaznosti na Afghánskou krizi.

Schmidt byl mužem činu a v řadě postojů šel proti většinovému mínění. Kritizoval dravý kapitalismus v dobách, kdy jej všichni vítali. Netypickým byl i jeho postoj k Číně, který vyjádřil v knižním rozhovoru Čína, náš soused. Uvědomoval si důležitost této asijské země v globálním kontextu a razil myšlenku nutnosti nevměšovat se do vnitřních záležitostí Číny, tedy vnucovat nejlidnatějšímu státu světa západní postupy. Intervence takového rázu by nevyvolala pochopení, nýbrž zarputilost. „Číňané si to doma udělají, jak budou chtít,“ vystihl v knize zesnulý Schmidt.

Schmidtovo úmrtí zasáhlo německou politickou scénu. Současný německý ministr zahraničních věcí a sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier napsal, že Schmidt byl opravdový realista. „Věděl, že svět nezmění ani zbožná přání, ani chytré rady, ale pouze činy. Dokázal naši zemi vést v časech, kdy to bylo velmi obtížné – mám na mysli ropnou krizi v 70. letech nebo události kolem takzvaného Německého podzimu v roce 1977,“ uvedl šéf německé diplomacie.