Postupně začínají mluvit zaměstnanci táborů, policisté, záchranáři, ale i dobrovolníci, kteří vyrazili do míst migračních cest, přičemž jejich pro ně mnohdy děsivé zážitky se střetem s jinou kulturou popisují naivně ve slepé víře, že je stále šance na změnu. Není, alespoň ne tak, jak si myslí. Největší hodnotu totiž mají výpovědi těch, kteří migrují, a z nich pak výpovědi žen, které jsou společně s dětmi skutečnou ohroženou skupinou. Neohrožujeme je však my. Neohrožuje je tolik samotná cesta. Ohrožují je muži z jejich vlastní kultury.

„Musíme se starat o děti. To je nikdy nekončící úkol. Pro muže je to jednodušší. Starají se jen o sebe,“ řekla v rozhovoru Iráčanka Samaher (48) na hranicích Makedonie a Řecka. Ta poslední věta je tak trochu politicky korektní zásah do černého, přestože to není úplně pravda. Kdyby se totiž starali jen o sebe, bylo by to fajn. Jenže nestarají, což je patrné nejen z jejích vlastních dalších slov, ale i z výpovědí těch, kteří se podílejí na podle mě marné ´pomoci´. Ženy se cítí ohrožené, téměř ve všech zemích na cestě zažily fyzické zneužívání, vydírání, osahávání nebo nucený sex. O drtivé většině případů chování mužů vůči ženám a dětem z jejich stejného kulturního prostředí se navíc nikdy nedozvíme. Některé oběti se stydí, jiné ví, že to tak mezi nimi prostě chodí jako součást jejich kulturních „hodnot“.

Paušalizace je jistě chybou. Paušalizací si procházíme každý den my sami, když na základě selhání konkrétních jedinců jsme našimi vlastními politiky i bez migrační krize trestáni novými plošnými zákony jen proto, že státní moc není schopna i přes počet byrokratů najít a potrestat konkrétní viníky. Ptám se však, s odkazem na výše uvedené, zda lze mluvit o chybné paušalizaci i v případě, kdy například sama Amnesty International varuje, že ze „čtyřiceti dotázaných žen všechny potvrdily, že se cítí na cestě ohrožené“ a mají osobní zkušenosti s projevy násilí na sobě nebo v jejich okolí.

Kultura je soubor vybraných a tvůrčích lidských činností. Řadíme mezi ně mimo jiné umění, literaturu, vzdělání nebo náboženství. Společenské vědy popisují kulturu jako vzorec chování, které si člověk jako člen společnosti osvojuje, pěstuje a předává. Je fajn, že jsou na světě místa, kde je kultura rozličná. Její úroveň a obsah jsou poplatné tisícům let vývoje. Představa, že bude po celé Zemi kultura stejná, mi přes jásot sociálních inženýrů opravdu nevyhovuje. Rád oblasti s jinými kulturami navštívím, ovšem odmítám si je implementovat do té své jen proto, že se to některým z nás naivně zdálo jako dobrý nápad. Nechci čekat jako německý ministr spravedlnosti, který před pár dny na adresu údajných projevů xenofobie a rasismu Němců prohlásil: „Nesmíme čekat, až budou první mrtví." Já nechci čekat ani na to, až si migranti rozmyslí, zda ubytování pro ně je či není dost cool, je tu zima a nabízená strava z našich daní není k pozření.

František Matějka,
místopředseda Svobodných