Otázka: „Náhradní odměny musí platit každý, kdo si kupuje paměťovou kartu či podobná zařízení, i když na ně ukládá svá vlastní data. Proč děláte z každého v podstatě zloděje, který musí přispívat na porušování autorských práv?“ Odpověď předsedy představenstva Ochranného svazu autorského (OSA) Romana Strejčka: „Jsou dva způsoby, jak zajišťovat plnění autorských práv. Buď tento paušální způsob, který je běžný v zahraničí nebo adresné zpoplatnění za podstatně vyšší náhradní odměnu. To by předpokládalo, že se každý, kdo si udělá kopii pro osobní potřebu, přihlásí k platbě náhradní odměny, což je v dnešní společnosti naprosto utopistická představa. Stávající systém je podstatně jednodušší a především výrazně levnější způsob i pro koncové zákazníky.“ (zdroj zde)

Nic jste neprovedli, ale platíte. OSA vychází zjevně z předpokladu, že platit výpalné, ačkoli jste nic neprovedli (ale mohli byste), je prostě cool. Ba co víc, posilněna zákonem, který výpalné už dlouho povyšuje na legální příjem pod hrozbou trestu pro jeho neplatiče, má choutky přiložit pod kotel. Už nejen například z televizí, které jsou nefunkční a slouží jen jako dekorace, ale také z chytrých mobilních telefonů. Každý, kdo ho má, je v očích OSA pirát, připravený okrást někoho jiného o jeho práva. A aby tomu předešli, platit mají všichni. Pro jistotu. Nekradete? No a? Mohli byste.

Státní moc používá plošnou presumci viny proti občanům, když je potřebuje preventivně postavit do latě. Selhává při vymáhání práva u konkrétních viníků, které přes svůj masivní aparát mnohdy ani nedohledá, a někdo tu drahou správu a provoz často u státu neobjednaného platit musí. Neumí najít konkrétního viníka přestupku v dopravě? Zavede odpovědnost za přestupek pro majitele auta. Neumí doručit dopis? Zavede fikci doručení. Neumí vybrat DPH? Zaplatí ho obchodní partner. Smutné je, když takovou moc dá do rukou soukromoprávnímu subjektu, jakým je například OSA. Neumí najít skutečné piráty autorského práva? Zaplatí ho všichni. Tečka.

Výpalné je finanční částka vyplácená pravidelně nebo jednorázově mafii nebo jiné zločinecké organizaci za „ochranu“, tedy za to, že na dotyčného nebude útočit nebo jej jinak obtěžovat. Označení je odvozeno od toho, že podnik, jehož majitel odmítá platit výpalné, někdy býval vypálen. Dnes jsou metody sofistikovanější a násilí má jinou formu. Vypálený objekt ztrácí schopnost platit výpalné. Zakomponovat výpalné povinně do ceny zboží nebo služeb je nový level. Smutnou výpovědí prohnilosti stavu celého systému, který se stal normou, jsou slova pana Strejčka „stávající systém je podstatně jednodušší a především výrazně levnější způsob i pro koncové zákazníky“. Ve skutečnosti totiž jednání případných konkrétních viníků opět zaplatí všichni, tedy i ti, kteří nic neprovedli.

Jsem ten poslední, který by kdy tvrdil, že konkrétní zákazník nemá platit za zboží, které pořídil, nebo za služby, které čerpal. Je ale naprosto amorální, aby v rámci dalšího dílu sdílené odpovědnosti byli všichni preventivně označeni za zloděje a OSA je stáhla plošně o peníze jen proto, že není schopna hájit práva svých členů jiným způsobem.

František Matějka
místopředseda Svobodných