1)

ČSSD se opět veřejně pustila do debaty o účasti ve vládě, i když tuto otázku před rokem rozhodla celá členská základna v celostranickém referendu. Někteří funkcionáři, kteří byli proti vstupu ČSSD do vlády a se svým názorem zůstali v menšině, to zjevně nikdy nepřijali a s různou intenzitou okopávali kotníky Janu Hamáčkovi, který se rok snaží proplout s naší těžce poškozenou oranžovou lodí zaminovanou úžinou. Koaliční smlouvu jsme uzavřeli na celé volební období s vědomím zátěží Andreje Babiše. Ty nejsou naší primární starostí, ČSSD šla do vlády realizovat svůj levicový program pro levicové voliče.

Namísto toho si však sami vyrábíme personální krize (léto 2018 M. Poche, léto 2019 A. Staněk) a dáváme si postupně takové série podmínek pro setrvání v koalici, že ani opoziční pravicový génius Miroslav Kalousek by nevymyslel lepší pro povalení koaliční vlády. Dřívější propagátoři socdem politiky AntiZeman a AntiBabiš, která socdem přivedla k žalostným 7 % v roce 2017, ožívají a mají zjevně pocit, že je třeba se opět vrátit k liberální politice „oranžové TOP 09“. To sociální demokracii podle mého názoru u levicových voličů dlouhodobě politicky pohřbí.

Potenciál vládní účasti jsme za rok nedokázali využít zejména v rovině mediální a marketingové. Naše reálné programové úspěchy, prosazené našimi ministry a následně schválené parlamentem za přispění našich zákonodárců, lidé bohužel příliš neznají či si je nespojují s ČSSD – bez socdem by však např. nebyla zrušena karenční doba, zvýšen rodičák, zvýšena minimální mzda i odměňování řady profesních skupin, zvyšovala se podpora vnitřní bezpečnosti státu a složek IZS, nezačal by razantní boj s kůrovcem, se suchem, nebyli by důsledně chráněni naši spotřebitelé (kauza „polské maso“ a nekompromisní kroky našeho ministra zemědělství), nezačal by proces auditů hospodaření v kulturních institucích státu s jasnou odpovědností managementu za výsledek.

Uznáváme, že např. v zahraniční politice je ministr za ČSSD determinován silným angažmá prezidenta i premiéra v agendách velmocí a EU (zejména USA, Čína, Rusko).

Lidový dům v marketingových prostředcích myšlenkově ustrnul cca dekádu až dvě v minulosti. Ono v politice stejně jako v byznysu nestačí být dobří, musí se to o vás také vědět... Tato slabina doprovází ČSSD už od časů ve správě země jinak úspěšné koaliční Sobotkovy vlády, šlo o jeden z rozhodujících faktorů volebního debaklu ČSSD v roce 2017. Stejná tragédie se opakovala v komunálních a senátních volbách 2018 a též ve volbách do Evropského parlamentu 2019.

2)

Dalším faktorem vlekoucí se vnitřní krize ČSSD je snaha některých funkcionářů o útlum a absenci stále tolik potřebné permanentní a otevřené debaty s členskou základnou a jejího aktivního zapojení do záchrany ČSSD. Co bylo započato sjezdem na jaře 2018 jako naděje na změnu oproti předchozím letům „názorového sjednocování“ – viz úspěšný návrh platformy na celostranické referendum ke vstupu ČSSD do vlády, bylo bohužel ukončeno sjezdem na jaře 2019.

Na rozdíl od otevřeného a klasickými dohodami nesešněrovaného sjezdu 2018, který probíhal v šoku z totálního volebního debaklu ve sněmovních volbách, už ten letošní neponechali někteří funkcionáři a tradiční zákulisní hráči náhodě a osvědčenými postupy si zajistili volbou správných delegátů v regionech většinovou „hlasovací mašinu“. Namísto hledání konsenzu nad dalšími kroky ČSSD napříč celou členskou základnou, k mé  lítosti občas zaznívaly výzvy k odchodu či vyloučení členů ČSSD s jiným názorem na naši aktuální politiku i naši budoucnost. Pikantní je, že vyzývali ti, kteří dovedli ve svých regionech ČSSD k totálním volebním debaklům, vyzýváni byli ti, kteří opakovaně přinášeli ČSSD volební vítězství či velmi slušné volební zisky. Občas bylo slyšet heslo „Raději malá, ale naše“.

3)

Nejpodstatnější pro budoucnost, resp. pro další existenci ČSSD, je samozřejmě postoj voličů a jejich podpora. Lidé nejsou hloupí a někým naplánovanou hru rozehranou statutárním místopředsedou ČSSD – mediálně tlačit na odstoupení vlastního ministra kultury na základě „ohlasu“ části „kulturní fronty“ na odvolání dvou ředitelů kulturních institucí po jejich auditu hospodaření – ocenili ztrátou voličské podpory ve volbách do EP – výsledek cca 4 % a nulové zastoupení ČSSD v Evropském parlamentu...

Socdem v této pro voliče nesrozumitelné hře „o koryta“ bohužel pokračuje i nyní gradací tématu dokonce k možnému konci koaliční vlády. Lidé v ČR mají přitom jiné reálné každodenní starosti a priority než to, zda je ministrem kultury ještě pan Staněk nebo už pan Šmarda, při všem respektu k oběma zmíněným pánům. Není samozřejmě dobře, když si teď v době okurkové sezóny členové vlády za ČSSD a naši další vrcholoví představitelé vyměňují v této věci vzkazy přes média (twitterové příspěvky o podrazech, vylučování, alkoholu...) . Před lidmi tak působíme jako parta naprostých amatérů.

Vážný je i fakt, že se autorovi či autorům celé strategie „je třeba zabít Staňka“ podařilo vyvolat po roce klidu další (kolikátou už) bitvu mezi ČSSD a prezidentem Zemanem, která nebude mít v očích levicových voličů vítěze. Experty na výklad Ústavy se kromě univerzitních profesorů a ústavních praktiků stali přes noc v naší zemi téměř všichni, podobně jako je tomu např. při fotbalovém či hokejovém mistrovství světa, kdy jsme pro změnu národem fotbalových či hokejových trenérů. Realita je přes silné mediální výkřiky taková, že prezident Miloš Zeman zatím dramaticky nevybočil z časového koridoru, který v minulosti v personálních věcech jmenování či odvolání ministrů (či přijetí jejich demisí) nastavili jeho předchůdci Václav Havel a Václav Klaus.

Na vládním stole přitom aktuálně leží vyjednávání o návrhu státního rozpočtu na rok 2020, zákona zákonů, ve kterém je možné prostřednictvím resortních kapitol uplatňovat a realizovat levicový program ČSSD. O tom a o jednotlivých prioritách pro voliče, které chceme a „ANO“ nám v tom zatím brání, by měla být každý den tiskovka našich ministrů, eventuálně poslanců či senátorů.

A realita? Média hrají od rána do večera téma Staněk, jako by v ČR, v EU a snad na zeměkouli neexistoval jiný vážnější problém, dávají prostor všem našim činovníkům ochotným za svých pár vteřin na obrazovce poplivat vládní angažmá ČSSD a prezidenta Zemana ještě k tomu navrch. Dělají to ti stejní, kteří před 6 lety zuřivě vyžadovali jako pretoriánská garda tehdejšího předsedy „názorovou jednotu“ a „tažení za jeden provaz“ – zejména z pražských senátních paláců. Jaký má tento letní úžeh ČSSD vedlejší efekt? Jako mávnutím kouzelného proutku téměř zmizela z médií všechna kontroverzní témata spojovaná s osobou premiéra Andreje Babiše, která ještě před dvěma týdny zaplnila Letenskou pláň. To je dnes zapomenuto. Všude jenom Staněk, Šmarda, demise, Staněk, Šmarda, demise...

Dochází to těm našim představitelům, kteří tuto hru rozehráli a chtějí ji dohrát až do trpkého konce pro ČSSD? Nemáme co vyhrát, tedy alespoň minimalizujme škody, které tato „hra o Staňka“ již socdem v očích veřejnosti, zejména tradičních levicových voličů, způsobila.

4)

Jaká je alternativa v případě odchodu ČSSD do opozice? Samozřejmě je to možný krok, ČSSD nezanikne za několik dnů či týdnů, ale její politická síla a relevance se brutálně sníží okamžitě po odchodu do opozice. Proč? 15 hlasů opoziční ČSSD v Poslanecké sněmovně nebude pro prosazování levicových priorit v podstatě potřeba. Levicový program (namnoze inspirovaný klasickými prioritami ČSSD) bude realizovat ANO s podporou KSČM a zřejmě SPD. Opoziční „demoblok“ je středopravicový a levicové návrhy ČSSD bude jen těžko podporovat, ad hoc možná využije socdem jako užitečné sněmovní křoví, aby případné úspěchy opozice potom šly stejně mediálně mimo socdem.

Koneckonců Vít Rakušan přece už avizoval, že projekt Občanské fórum II s ČSSD nepočítá. Zkrátka socdem v opozici s jejím nynějším stylem a způsobem komunikace nebude významněji vidět, ani slyšet. Jsme šestou nejmenší sněmovní frakcí (neexistuje téměř žádný mediální formát pro 6 účastníků a moderátora, snad vyjma televizního silvestra a předvolebních debat České televize).

Premiér Babiš naznačuje možnost rychlých předčasných voleb, ovšem lze to zatím považovat spíše za taktické prohlášení, které má děsit jak dosud koaliční ČSSD, tak opoziční strany, neboť nikdo by nebyl schopen se zejména ekonomicky a mediálně tak rychle na předčasné volby reálně připravit. Do karet mu hraje i roztříštěnost nynější parlamentní opozice a absence výraznějších osobností v nynější české politice obecně.

Vyloučit zcela předčasné volby ovšem nejde. Hrálo by se v nich jak o výšku volebního zisku AB a hnutí ANO, tak o jeho budoucí koaliční potenciál. ČSSD v takovém případě hrozí poslední personální genocida při sestavování kandidátek do předčasných sněmovních voleb a potom, a to říkáme s velkou lítostí, s vysokou pravděpodobností porážka s výsledkem odpovídajícím nedávnému debaklu při volbách do EP, tedy pod 5 %. Nelze předpokládat, že náš Lidový dům mávnutím kouzelného proutku ze dne na den brutálně změní a vylepší svůj marketing a že se objeví oranžoví Prchalové, Hančové či Jarošové. Kdyby je ČSSD měla, už by výsledky jejich práce po roce ve vládě musely být vidět.

5)

Dalším problémem je nechuť části nynější naší oranžové „elity“ překročit vlastní stín a zapojit systémově do záchrany ČSSD, do tvorby střednědobé i dlouhodobé politické strategie i každodenní taktiky vedle řadové členské základny i zkušené a dříve úspěšné tváře ČSSD napříč komunální, regionální i celostátní politikou. V této kritické chvíli je podle mne nutně třeba takové lidi oslovit, využít jejich odborný potenciál, leckde ještě slušnou známost a popularitu mezi lidmi, o které si někteří nynější funkcionáři mohou, bohužel, nechat jenom zdát.

6)

ČSSD by měla jasně ukázat především svým tradičním voličům, že stojí primárně o ně a o jejich dnes ztracenou podporu. Politika je o symbolech – učiňme takovým symbolem progresivní zdanění, sektorovou daň, zdanění vývozu kapitálu mimo ČR a významnou redukci za desítky let vylobbovaných daňových výjimek, legislativní i ekonomickou podporu státu dostupnému komunálnímu družstevnímu bydlení (mladé rodiny s dětmi, senioři, samoživitelé) či ústavní ochranu vody, půdy a dalších složek životního prostředí spojenou s razantní úpravou konkrétních zákonů směrem ke strategické ochraně tohoto národního přírodního bohatství.

Proto by měla ČSSD kromě tvrdé práce na státním rozpočtu 2020 uspořádat co nejdříve programovou konferenci, na které by představila rozpracované tradiční levicové priority – pro koaliční vládnutí i pro přípravu na jakékoliv nejbližší volby. S těmito tématy by potom ČSSD měla permanentně aktivně mediálně pracovat směrem k levicovým voličům.