Děkuji za slovo, já vám přeji pěkné odpoledne, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři,

já před vás předstupuji s vládním návrhem zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s se změnami působnosti v oblasti informačních a komunikačních technologií. Občas se o tomto návrhu hovoří také jako o návrhu k transformaci digitalizace neboli zřízení digitální a informační agentury, což by ve své podstatě neměl být cíl, ale měl by být prostředek pro to, aby vláda Petra Fialy, ale i Česká republika skutečně naskočila zpátky na toho řekněme koně automatizace a digitalizace, kterého jsme měli možnost osedlat a nějakým způsobem poměrně efektivně řídit z počátku digitalizace, kdy vznikaly věci jako jsou Czech POINT, jako jsou datové schránky nebo systémy centrálních registrů.

Nicméně i když se podíváme na to, jakým urputným nebo rychlým vývojem probíhá digitalizace a automatizace jinde ve světě, tak již dávno se nepočítáme, minimálně v efektivitě řízení státu a v jeho digitalizaci, mezi špičkové státy. Dokonce – a to se stalo v minulém roce – se Česká republika propadla v indexu DESI, kde se poměřují různé aspekty digitalizace a služeb občanům, až na 19. místo ze 27. Kdybych to vztáhnul jenom na oblast toho eGovernmentu, tedy služeb státu, které jsou poskytnuty občanům, on ten index DESI ještě měří některé ty části z toho. Česká republika na tom úplně není špatně s lidským kapitálem, s lidmi, kteří se věnují IT. Tam jsme 15.

Ale kdybychom se podívali na ten index DESI, a já jsem i ty věci posílal, tak v rámci toho eGovernmentu jsme ještě tedy za těmi státy, které jsou v celkovém hodnocení pod námi, je ta situace ještě horší. Jsme někde kolem 22. a 23. místa. A každá vláda v České republice, která tady byla, hovoří o tom, že digitalizace by měla být jednou z priorit. Hned z několika důvodů. Jednak stát může nabídnout občanům služby, a ti pak nemusí chodit na úřad, a poskytuje jistý komfort. V druhé úrovni stát díky tomu, že některé úkoly automatizuje či digitalizuje, tak je efektivnější, nemá tak velké náklady, může třeba se bavit i o tom, že v rámci řady agend může snížit počet svých úředníků, a to výrazně, ať již je to oblast třeba finanční kontroly nebo vyřizování řekněme rutinních záležitostí v oblasti Ministerstva práce a sociálních věcí a další. Nicméně spousta těch kroků, které byly historicky učiněny, stále naráží na ty stejné problémy.

První – přehnaný resortismus. Není asi problematické, kdy ministerstva, která mají na starost nějaké agendy – výběr daní, povolování staveb, stavbu silnic – mají své resortní agendové systémy. Nicméně digitalizace je o propojování, o sdílení dat, o sdílení služeb a využívání toho, co již česká digitalizace má. Centrální registry ověřování identit, ale i když nějaký úřad nabere nějaká data on občana, ať už to jsou finanční, ať už jsou to otázky třeba k bydlení, tak už je po tom občanovi znovu ten stát nevyžaduje, neboť stát z pohledu občana je jeden. A ten už si jeho data vyzvedl. To jsou úkoly, které se nám příliš plnit nedaří. Agendy jsou často roztříštěné. Existence těch dat v agendových systémech není nikde vypublikovaná, nesdílí se ani know-how o těch centrálních řešeních, které máme, ani o standardech.

A musím říci, a to je velmi smutné, neplní se spousta povinností, které vyplývají ze zákona, byť jsou třeba v tuto chvíli na ně ještě 2 roky práce, což je právo občana na digitální službu, anebo jsme již několik let po. Viz neustálé odkládání využívání rodného čísla jako identifikačního prvku. To se děje z jednoho důvodu. A my jsme měli možnost toto zakoušet i jako strany, které byly v minulé době v opozici, kdy skutečně digitalizace, pokud nemá konzistentní výtlak, pokud nemá týmy, které dokáží v těch sdílených režimech, v těch úkolech, které musí plnit všechna ministerstva společně, se tomu věnovat 8 hodin každý pracovní den, tak pro jednotlivé resorty, které musí řešit svoji agendu, svoje prioritní úkoly, agendu, která vyplývá z toho, že jsou pod jednotlivými ministerstvy, včetně třeba podpory těch jejich systémů, tak je to prostě práce navíc.

Práce, kterou když jako ministr nebo člen Rady vlády pro informační společnost nebo jako vicepremiér nastartujete, přijdete nakopnout to, co třeba dlouho leží, tak s vaším odchodem většinou ta pozornost upadá. Stanovíte si nějaké termíny, pracovní skupiny. A to know-how, třeba i ve věci centrálních systémů, standardů zadávání zakázek, nutnosti a povinnosti sdílet ta data v tom společném repozitáři, aby ho mohly využívat jiná ministerstva, sice někde na úrovni náměstků jednotlivých resortů je, nicméně nemá to tu pozornost. Když jsme se dívali a bavili jsme se s odborníky i z digitální oblasti, ale z poradenskými firmami, ať už je to McKenzie, ať jsou to zástupci Deloitte, a bavili jsme se i jako opoziční politici, kdy jsme často měli možnost cestovat tu do Dánska, tu do Estonska, či do dalších zemí UK, co bylo klíčem úspěchu těch zemí v procesu digitalizace, tak jedno mají společné ty státy.

A když se podíváte na ten index DESI, tak to jsou ty státy, které jsou na špičce toho hodnocení: Dánsko, Švédsko, Estonsko, tak vlastně opustily tu myšlenku, že zodpovědnost za digitalizaci může nést jedno jediné ministerstvo, že zodpovědnost za digitalizaci může vést jeden jediný politik. Ale udělaly vlastně organizační změnu. Zřídili organizaci, agenturu – velmi často to je agentura – která má jediný úkol: věnovat se meziresortní koordinaci a řešení digitalizace a dosahování těch cílů.