V rámci pietní vzpomínky položil věnec na hřbitově v Levém Hradci (součást Roztok u Prahy), kde jsou pohřbeni vězni koncetračních táborů, kteří transport smrti nepřežili. 

"Jsem rád, že si zde v Roztokách trvale připomínáme statečnou památku těch, kdo vězňům z transportu smrti přinášeli léky, jídlo i oblečení. Kdo na nástupišti zdejšího nádraží rozlévali polévku i těm, kdo pohřbívali mrtvé. V kruté době se chovali jako lidé a zaslouží si, abychom jejich příběh znovu a znovu vyprávěli," připomněl statečnost tehdejších občanů Roztok ministr Dienstbier.

"Náš společný úkol je ale těžší. Náš úkol je předejít opakování těchto ztrát. Nenechat nenávist přerůst k násilí. Potřeba je chovat se statečně dříve, než nenávist mezi lidmi ovládne instituce státu. Než lidi, kteří dnes malují nenávistná hesla po průjezdech nebo výlohách – jako se na ně ve třicátých letech malovalo, že patří Židům – začnou rozhodovat o tom, kam poslat policii nebo armádu a koho a za co poslat do vězení. Pokud si tedy mohu něco přát tváří v tvář památce těch, kdo zde v Roztokách před jedenasedmdesáti lety zahynuli, přeji si, aby naše děti a naše vnoučata nemusely zažívat to, co oni," poukázal  Jiří Dienstbier na podobnost některých jevů ve společnosti tehdy a nyní.

"Abychom mohli všichni žít svobodně. Aby se nikdo nemusel bát, že ho někdo zavře do koncentračního tábora, protože je Žid, Čech nebo Rom. Aby naše děti zlatá léta demokratické republiky brala jako samozřejmost, a ne jako výjimku přerušovanou krvavými ozbrojenými konflikty," uvedl na závěr svého projevu ministr Jiří Dienstbier.  

Akci pořádalo město Roztoky, Český svaz bojovníků za svobodu Praha–západ a Československá obec legionářská.

Historie z dubna 1945
Transportní vlak vyjel z pobočného tábora v Litoměřicích, který spadal pod koncentrační tábor Flossenbürgu. Do Roztok dojel 29. dubna 1945, kde se zastavil. 

Zpráva o příjezdu vlaku se ve městě rychle roznesla a na nádraží zamířilo mnoho roztockých občanů a lidí z blízkého okolí. Po vyjednávání přednosty stanice Jana Najdra a roztockých sokolů s velitelem transportu se podařilo dosáhnout uvolnění asi 80 nemocných a zraněných vězňů k lékařskému ošetření. Ti pak byli převezeni do provizorního lazaretu v bývalém chudobinci, kde o ně pečovali lékaři, sestry Červeného kříže a dobrovolné ošetřovatelky.

V nádražní čekárně vznikla provizorní kuchyně, kam lidé přinášeli velké množství potravin, které se pak se pod dohledem místních zdravotníků rozdělovaly mezi vyhladovělé vězně. Více než třem stovkám z nich se dokonce podařilo z transportu utéct.

Z vlaku byla vyložena těla mrtvých vězňů a byla spolu s těmi, kteří zemřeli z důvodů bídného zdravotního stavu přímo v Roztokách,  důstojně pohřbena na Levém Hradci.

Z Roztok vlak odjel odpoledne 30. dubna 1945. Postupně projel Prahou, byly k němu připojovány vagóny s dalšími vězni. V Olbramovicích a blízkých Křešicích došlo k tragickým událostem, při nichž bylo z tohoto transportu zastřeleno vice než sto lidí. Vyčerpané, vyhladovělé a nemocné vězně osvobodili 8. května u Velešína v jižních Čechách.