Vážená paní předsedkyně, děkuji za slovo. Vážené paní poslankyně, páni poslanci, já se pokusím trošku navázat tam, kde můj předřečník, pan vicepremiér Rakušan skončil, tedy vyslovit naději, že vlastně možná to není takové drama, jak to při čtení titulků a některých novinových zpráv či tweetů vypadá.

Dovolte mi nejprve citaci: Vláda bude navrhovat jiný systém - podtrhuji jiný systém - řešení vyvolané migrace - pokračuji -, které je v souladu s mezinárodními konvencemi a respektuje - opět podtrhuji - princip solidarity mezi státy Evropské unie. Prosím pěkně, to je programové prohlášení vlády Andreje Babiše z roku 2017. Takže já myslím, že prostor pro hledání shody tady evidentně je, protože proti tomuhle podle mě málokdo ze současné vládní garnitury by něco namítal.

A nyní vám přečtu další citát. V případě solidarity České republiky bude... V případě solidarity Česká republika bude usilovat o vyvážený text, do kterého se promítnou její dlouhodobé priority a cíle. - A opět podtrhuji: Česká republika může podpořit povinný flexibilní solidární mechanismus, ale i nadále se bude stavět proti takovým návrhům, které by ustanovovaly povinnost a automatičnost redistribuce osob v rámci EU nebo mohly vést k posílení nelegální migrace.

Nebudete tomu věřit, ale to je rámcová pozice k migračnímu paktu z 20. října roku 2020. Tedy z doby, kdy tuto rámcovou pozici formulovala vláda pana premiéra Babiše. Takže z toho já čerpám svůj optimismus, že vlastně k sobě nemáme tak daleko. Naopak mít příliš mnoho optimismu nevyvolává samozřejmě současná hysterická debata, ať už v médiích, nebo na sítích, nebo koneckonců i tady.

Dozvídáme se, že pan vicepremiér lhal, když tvrdil, že tam nejsou kvóty, a když je tato lež o lži vyvrácena, dozvíme se, že pan vicepremiér a pan premiér lhali, když tvrdili, že tam je výjimka, a ona tam skutečně je, když se ukázalo, že tam skutečně je, tak se najednou dozvídáme, že tam možná tedy je, ale vlastně bude platit až za dva roky, což je logické, když celý pakt bude platit až od léta roku 2026.

To všechno je podle mého názoru důsledek toho, že se blížíme k evropským volbám, a také důsledek toho, že prostě koalice musí být bita, ať udělá cokoliv, i když by to bylo v souladu s naším nejhlubším přesvědčením. Stejně jako pan vicepremiér Rakušan, beru na vědomí, že SPD má prostě zásadně jiný postoj, odmítá solidaritu, odmítá členství v Evropské unii a staví se k tomu konzistentně stále stejně. Co mě naopak mrzí, je, že druhá a v tuto chvíli nepochybně největší a nejsilnější koaliční (opravuje se:), tedy opoziční strana tak rychle mění svoje názory podle toho, jak se to zrovna hodí, respektive nehodí, a podle toho, jak daleko jsme před volbami. Už tady zaznělo, že to strašení prostě někdy funguje, někdy nefunguje, ale většinou sázka na strach je velmi efektivní politický nástroj.

Po všech těch mýtech, lžích a vyvrácených lžích mi tady zůstává ve vzduchu jeden zásadní pojem, a to je solidarita. A to, jestli solidarita má, může, nebo musí být povinná, já si osobně myslím, že solidarita nemůže být povinností, solidarita je něco, co bychom my, kteří jsme vyrůstali, narodili se a pracujeme a přemýšlíme v kontextu žido-křesťanské kultury a civilizace, musíme mít prostě ve svých srdcích a hlavách a v duších. Solidarita je něco, na čem naše společnost stojí, a zkusit jí odmítat, a ještě navíc takhle razantním, brutálním a sprostým způsobem, je prostě popření principu, na kterém naše civilizace vznikla a na kterém existuje.

Jenom čistě technicky, termín povinná solidarita skutečně v textu migračního paktu není, nicméně uznávám, že vyplývá z toho, že nějaký způsob projevu solidarity by si každá země měla vybrat s výjimkou té země, která má tu výjimku, která vyplývá z pobytu velkého množství migrantů na jejím území. Takže pro tuto chvíli se Česka, České republiky povinná solidarita rozhodně netýká.

Ale pojďme se bavit o tom, co vlastně solidarita je, nebo co by měla být. Přece každý, kdo žije v nějakém společenství, tak vyznává, nebo funguje podle jakýchsi principů solidarity. Pouze ten, kdo se do společného solidárního řešení odmítá zapojit, se stává černým pasažérem. A to jsem zvolil velmi slušné slovo, protože jsem na půdě Sněmovny.

Princip solidarity je také samozřejmě základem a podstatou Evropské unie. Vymezovat se tedy proti solidaritě znamená vymezovat se proti Unii jako takové. Znovu opakuju, chápu to u SPD, poněkud podivné je to u strany, která sama sebe deklaruje jako proevropskou. Na solidaritě mimo jiné stojí třeba daňový systém nebo systém zdravotního a sociálního pojištění. Také tam je účast povinná a nikdo to nezpochybňuje a nikoho to, doufám, ani nepohoršuje. Naopak by bylo divné, kdyby někdo řekl - já jsem dneska zdravý, teď ještě několik let budu zdravý, tak já nebudu platit pojistné. To je přece absurdní, takhle ta solidarita fungovat nemůže a nemá. Stejně tak by mohl někdo říct - já nebudu platit daně, protože moje děti chodí do soukromé školy a není potřeba, abych přispíval na systém školství. A tak dále, a tak dále.

Nemluvě o tom, že daňoví poplatníci v zemích čistých plátců, mezi nimiž Česko zatím není, v zemích, které do rozpočtu přispívají víc než získávají, jsou rovněž povinně solidární s námi, protože si nemohou jinak vybrat, jsou solidární s námi a celým zbytkem Evropské unie.

Jenom na okraj. Díky této solidaritě jsme za dobu našeho členství, za 20 let v Evropské unii získali více než 1 bilion čistého salda příspěvků. To, že jsme si za ně možná někdy nemuseli modernizovat linku v Penamu, je jiná věc. Ale tyto peníze jsme prostě v rámci této evropské solidarity získali a naší zemi to nepochybně hodně prospělo.

Nemůžeme ale přece začít odmítat solidaritu ve chvíli, kdy to pro nás není výhodné. To je opravdu, jak by řekl Mirek Dušín, nečestné a nesportovní. Solidární buďto jsme i v době, kdy potřebujeme pomoct, i v době, kdy potřebuje naši pomoc někdo jiný.