Dlouho jsem nepsal žádné souvislejší zamyšlení nad tím, s čím se každý den setkávám. Blog nebo deník. Dřív jsem to dělal. Když dneska koukám na svoje staré zápisky z dob starostování v Kolíně, připomínají mi, jak užitečné je utřídit si občas myšlenky, ke kterým se po čase můžu vrátit.

Během roku 2023 jsem zažil hodně vypjaté chvíle. Předně to byl druhý rok naší vlády. Myslím, že právě teď její výsledky bilancuje každý předseda i předsedkyně vládní strany. A troufnu si tvrdit, že asi do jednoho vnímáme určitou deziluzi. Mezi lidmi. Velmi nebezpečně sázíme všechno na jednu kartu. Nechali jsme se unést přesvědčením, že děláme správné kroky a lidi je určitě pochopí. Pochopení ale nepřijde bez toho, že začneme lidem férově vysvětlovat nutnost věcí, které děláme. Zná to každý starosta i té nejmenší obce.

A pak je tu druhá věc: Kdybychom přinášeli jen samá skvělá řešení, možná by to nakonec samo o sobě stačilo. Jenže to se neděje. Co zbyde ze sebelepšího záměru, když z něj v zájmu udržení stability vlády slevujeme tak dlouho, že výsledkem je kompromis, který nejen nenadchne, ale dokonce ani neuspokojí skoro nikoho?

Výsledkem je, že například na jednu stranu osekáváme výdaje rozpočtu ve snaze stabilizovat veřejné finance, a na druhou stranu nedaníme tiché víno, a připravujeme se tak o řádově miliardové příjmy. I mně samotnému se to vysvětluje těžko. V poločase naší vlády je určitě důležité nebát si to přiznat. Nejen sobě samým, ale hlavně lidem.

Připustit, že se až moc často pouštíme do upocených dohod, kterým zatím málokdo rozuměl a málokdo je ocenil. Jestli si máme do zbytku volebního období vzít k srdci jednu věc, pak za mě je to tahle: Dělat míň kompromisů a víc věcí, které jsou prostě správné. Jít za ně do bitev, i kdybychom některé z nich měli prohrát.