Děkuji, pane předsedající. Dovolil bych si hned na začátku té odpovědně zcela striktně odmítnout to, že armáda lidským potenciálem plýtvá nebo že se ho dokonce zbavuje. To je naprosto neodpovídající skutečnosti. Samozřejmě zákon 221, který byl výrazně novelizován a který do vojenské kariéry vnáší, myslím, žádoucí řád a pravidla a předvídatelnost, tak ani ten není dokonalý a my jsem celý rok sbírali veškeré podněty mezi vojáky, co by se na něm dalo vylepšit. Také jsme v tom smyslu měli výjezdní zasedání s výborem pro obranu Poslanecké sněmovny v úterý nebo pondělí tento týden, kde jsem řadu těchto věcí prodiskutovali a možná, že ten dotaz i plyne trošku z toho, že tazatel se tohoto výjezdního zasedání nezúčastnil.

Přesto bych rád připomněl, že u armády je to trošičku jinak, ale to nepochybně pan poslanec ví, kde služební poměr vojáka z povolání je služební poměr na dobu určitou, čili na rozdíl třeba od policistů nejde o celoživotní povolání.

To má umožňovat nejen zřízení kariérního postupu vojáků, ale také průběžné doplňování zálohy, kterou armáda potřebuje pro své rozvinutí v případě války.

Domnívám se, že vláda se snaží od počátku, ale nejenom snaží, ale dosahuje v tom i určitých výsledků, věnovat ozbrojeným silám výrazně větší pozornost. A pozornost věnujeme samozřejmě i narovnání systémů v řízení kariér vojáků z povolání.

Ale konkrétně to, co skutečně nemohu přijmout, je, že by o bytí, či nebytí vojáků rozhodoval v rámci ozbrojených sil nebo ministerstva někdo. Nikdo. Neexistuje člověk jediný, který by měl nějaký monopol na to, že by palcem nahoru nebo palcem dolu rozhodoval o kariérách vojáků z povolání.

Tazatel měl patrně na mysli rozhodování o prodloužení trvání služebního poměru konkrétních vojáků. A v tom navážu na to, co jsem řekl před několika vteřinami.

Prodloužení trvání doby služebního poměru není automatické. Služební orgány, které o prodloužení rozhodují, si k vojákovi vyžadují řadu stanovisek, což si myslím, že je správné, a ty jim umožní posoudit potřebu ozbrojení sil na pokračování trvání služebního poměru vojáka. Ta stanoviska poskytují jednak nadřízení vojáka, to znamená ti, kteří ho znají z každodenního kontaktu a z jeho bezprostředního výkonu, a pak orgány odpovídající za jednotlivé vojenské odbornosti, ale i další součásti ministerstva, které k vojákům mohou mít důležité poznatky. Mezi těmi, kdo se vyjadřují, je i státní tajemník v Ministerstvu obrany. To je přirozené, prosím, protože jde fakticky o personálního náměstka, tedy osobu, u které se soustřeďují veškeré informace personálního charakteru nejen o vojácích v armádě české, ale o všech vojácích, to znamená o vojácích od vojenské policie, hradní stráže, ve vojenských školách, na ministerstvu, ale i třeba z vojenských nemocnic. Tyto informace skutečně náčelník Generálního štábu, ani jeho personální orgány prostě nemají.

A pak bych ještě, protože přece jenom ta problematika je relativně komplexní a vyžaduje určitý detail, ale omezím se na to, že pokud jde o domněnku, že bychom snad po deseti nebo čtrnácti letech propouštěli, aby ti vojáci neměli nárok na výsluhu, tak to bych tedy s dovolením považoval téměř za šíření poplašné zprávy, anebo za pomluvu. Skutečně nevím, kdo něco takového šíří. Realita je totiž zcela jiná. Nárok na výsluhové náležitosti totiž existují už od druhého roku a kontinuálně se postupně zvyšují. Při dosažení patnácti let služby sice vznikne nárok na nové dávky - na výsluhový příspěvek a odchodné - ale jejich výše je v tomto bodě poměrně malá a většina vojáků proto raději volí i tak odbytné. Při posuzování, zda má dojít k prodloužení trvání doby služebního poměru, není délka celkové služby a nárok na výsluhové náležitosti vůbec posuzována. Tomu odpovídají ostatně i statistické údaje.

Na závěr jenom upřesnění, že ze 46 vojáků, kterým uplynul služební poměr mezi 12 a 15 lety služby, bylo pouze 13, kterým chyběly jen měsíce do dovršení patnácti let služby, a z nich si dobu služby 8 zkrátilo svojí žádostí a další 4 nesouhlasili s prodloužením doby čerpání rodičovské dovolené. Tolik tedy k upřesnění.

Děkuji za pozornost.