NABITÝ DEN V BRUSELU

Cíl jasný. Hájit a prosazovat řešení, která budou pro naše zemědělce reálná. Řešili jsme samozřejmě obilnou dohodu, snižování pesticidů, nové genomické techniky.

Věda postupuje rychle dopředu a zemědělství ji musí umět využívat. Za zásadní považuji zachování vysokého standardu bezpečnosti potravin a transparentní informování celé veřejnosti. Jen tak dokážeme posunout evropské zemědělství, zachovat konkurenceschopnost vůči zbytku světa a současně rozptýlit možné obavy spotřebitelů z nových metod šlechtění rostlin.

Evropská komise také představila dopadovou studii k nařízení o udržitelném používání přípravků na ochranu rostlin. Česká republika ji nicméně nepovažuje za dostatečnou, a to především proto, že v ní chybí vyčíslení dopadů nařízení na produkci, import a cenu potravin. Nepřijatelné je pro nás omezení produkce plodin, které mají sice omezený význam pro zabezpečení potravin a krmiv, ale na národní úrovni hrají zásadní roli. V našem případě jde například o chmel. Nařízení by mělo umožnit jednotlivým zemím, aby samy stanovily kroky, které povedou ke snížení spotřeby pesticidů. Česká republika je v tomto již nyní na špici Evropy. Efektivní cestou k dalšímu snižování spotřeby pesticidů může být například větší podpora integrované ochrany rostlin.

A znovu zde i zopakuji postoj k současné situaci ohledně ruské výpovědi obilné dohody: Opakovaně jsem řekl, že Rusko si pozastavením obilných dohod vzalo země třetího světa jako rukojmí. Jestliže někdo ostřeluje infrastrukturu přístavů, které slouží pro vývoz základních potravin pro miliony lidí, jde o zavrženíhodný zločin. Rusko se nás tímto snaží vydírat, Ukrajina ani Evropská unie se tím ale nesmí nechat zlomit. Dokázali jsme se zbavit závislosti na ruském plynu, stejně tak zvládneme zajistit i další obchod s obilím. Za důležité považuji, aby tzv. trasy solidarity fungovaly efektivně a obiloviny skutečně putovaly přímo do evropských přístavů a následně do zemí severní Afriky a Blízkého východu, které jsou na ukrajinských dodávkách závislé, případně do zemí, kam ukrajinská produkce směrovala již před invazí Ruska na Ukrajinu. Nemůžeme dopustit přehlcení evropského trhu obilovinami ze třetích zemí, mohlo by to mít na evropské zemědělce likvidační dopad. Nástrojů, jak ohlídat, aby se obilí z vlaků nebo kamionů dostalo do cílové adresy, máme několik. Ať už jde o zaplombování vagónů, hlídání polohy přes GPS lokátory nebo precizní evidenci na hranicích a následnou kontrolu množství zásilek v přístavech. Pokud se nepodaří obnovit námořní cesty, bude množství obilovin přepravovaných pozemní cestou narůstat, musíme proto zajistit i logistiku, posilovat přepravní kapacitu a průchodnost železničních i silničních tras.