To, že se v posledních letech rozhodování o stavbách v podstatě přeneslo na desítky úřadů, které vydávají bez vzájemné koordinace a komunikace závazná stanoviska, je jedním z důvodů, proč jsme v rychlosti povolování staveb v žebříčku Světové banky na ostudném 157. místě, což nás řadí na úroveň afrických států. Každé takové dílčí závazné stanovisko jde totiž samostatně napadnout a přezkoumat, což trvá měsíce, ne – li roky. V praxi se nefunkční legislativa projevuje tím, že nám do dobudování dálniční sítě stále chybí 800 kilometrů, povolit dálnici trvá v průměru 13 let a obyčejný bytový v Praze čeká na stavební povolení v průměru více než pět let.

Zahraniční investoři pak dávají vzhledem k nepředvídatelnosti stavebního řízení a nejistotě, zda a jak rychle se jim podaří realizovat záměr, přednost Polsku, Maďarsku, ale už i Rumunsku.

To, že o stavbách budou opět kvalifikovaně a spravedlivě rozhodovat stavební úřady ale v žádném případě neznamená, že se tak bude dít na úkor ochrany přírody nebo památek. Principem integrace dotčených orgánů je jejich začlenění do stavebních úřadů a dotčené orgány se tak budou spolupodílet na průběhu celého řízení a vydání vlastního rozhodnutí. Dnes totiž každý takový orgán hájí jen ten svůj jeden dílčí záměr a už nehledí na to, aby byla například stanoviska dopraváků nebo hasičů v souladu a jejich požadavky si navzájem neodporovaly. Cílem rekodifikace je samozřejmě urychlit povolování staveb, ale také zachovat a neohrozit dostatečnou a efektivní ochranu celospolečensky významných statků a hodnot. Proto bude podle nového stavebního zákona většina dotčených orgánů v souladu s věcným záměrem zákona schváleným vládou integrována do nově vytvořené soustavy stavebních úřadů. Výjimkou jsou částečně památkáři, „životkáři“ a hasiči v oblastech, kde hájí ty nejvíce chráněné hodnoty. Ale i tam budou muset tyto úřady dodržovat lhůty, což je jeden z dalších důležitých principů nového zákona.

V rámci vypořádání připomínek k novému stavebnímu zákonu jsem se dohodla s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, že orgány památkové péče budou integrovány částečně, a to v ochranných pásmech nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny. Ovšem ani integrace památkářů a obecně všech dalších dotčených orgánů neznamená, že nebude zajištěna ochrana památek nebo ochrana všech veřejných zájmů. Ostatní procesy týkající se památek zůstanou nadále v kompetenci orgánů státní památkové péče, v jejich samostatném postavení, kdy bude jimi vydané závazné stanovisko pro stavební úřad závazné a bude pro jeho vydání platit i tzv. fikce souhlasu, tedy bude muset být vydáno ve stanovené lhůtě. Současná úprava ve stavebním zákoně tedy odpovídá domluvě ministrů. Zde jde o velmi rozumný kompromis. Striktní ochrana památek je totiž pro stát podstatná, na druhou stranu ústupek ministerstva kultury a integrace památkářů v ochranných pásmech, která jsou v ČR velmi rozsáhlá, bude pro rozumný rozvoj měst velmi přínosný.

Samostatné postavení zůstane také Agentuře ochrany přírody a krajiny ve zvláště chráněných územích. Nicméně i tady se podařilo dohodnout, že se bude vyjadřovat pouze jedním dokumentem, ne několika, jak bylo doposud běžné. V tomto případě se jedná o dotčené orgány s vysoce specializovanými pracovníky a zároveň jde o území, která představují to nejcennější, co máme – objekty v CHKO nebo národních parcích. Neintegrovaným orgánem zůstanou dále hasiči. Ti budou vydávat k záměrům vyjádření, která bude stavební úřad reflektovat ve svých rozhodnutích. V tomto bodě jsme šli na vládu s rozporem, protože ministerstvo vnitra oproti původní dohodě nakonec požaduje také závazné stanovisko. Ministr vnitra Jan Hamáček avizoval, že tento bod budeme ještě řešit ve sněmovně, kam nový zákon míří na říjnovou schůzi.

Z hlediska ochrany přírody je ale tou hlavní změnou skutečnost, že zákon už nebude dávat prostor pro obstrukce organizací, které využívají nekonečné možnosti, jež jim dává správní řád, aby roky účelově blokovaly veřejně prospěšné stavby. Každý účastník řízení bude mít právo se odvolat, ale jen jednou v celém procesu a ne uplatňovat pořád dokola ty samé námitky. To už ale nemá s ochranou přírody nic společného.