Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, dovolte mi, abych zde opět uvedla vládní návrh na přístup České republiky ke Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, známý jako Fiskální pakt - nadále budu používat už jenom této zkratky. Nejdříve bych stručně shrnula dosavadní projednávání Fiskálního paktu v Parlamentu České republiky a pak se zaměřím především na argumenty odpůrců Fiskálního paktu, které tu již opakovaně zazněly.

Vláda přistoupení ke smlouvě poprvé schválila svým usnesením 24. března 2014 a znovu 14. února 2018. V Senátu byl návrh projednán výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu, výborem pro záležitosti EU, výborem pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu. Všechny výbory Senátu doporučily dát souhlas s přístupem ke smlouvě. Plénum Senátu projednalo návrh dne 18. července 2018 a usnesením odročilo projednávání tohoto návrhu do projednání v Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna se návrhu věnovala v prvním čtení během května a června, načež byl přidělen k projednání zahraničnímu a rozpočtovému výboru. Rozpočtový výbor projednal návrh dne 5. září 2018 a zahraniční výbor dne 7. září 2018, přičemž oba výbory doporučily dát souhlas s ratifikací.

Oba spolupředkladatelé návrhu ke smlouvě přistupují jako k mezinárodní smlouvě, která nepřenáší pravomoci dle čl. 10a ústavy a k jejíž ratifikaci postačí souhlas prosté většiny členů v obou komorách Parlamentu. Relevantní ustanovení smlouvy se pohybují v mezích pravomocí na Evropskou unii již přenesených a doplňují je. Smlouva na Evropskou unii ani na jinou mezinárodní organizaci či instituci nepřenáší žádné nové pravomoci, ale odkazuje na již existující a fungující mechanismy evropského práva. Jedná se proto o mezinárodní smlouvu tzv. prezidentské kategorie dle čl. 49 ústavy, k jejímuž schválení postačuje prostá většina v obou komorách Parlamentu, a to platí i pro případ budoucího přistoupení k hlavám III a IV.

V rámci projednávání ve výborech byla také nadnesena otázka vnitrostátního postupu pro případ, že by vláda České republiky měla úmysl být vázána všemi ustanoveními hlav III a IV této smlouvy nebo jejich části k dřívějšímu okamžiku. 

Nutno konstatovat, že český ústavní pořádek výslovně neupravuje podmínky a procedury pro takový případ, ani dosavadní praxe jej neřeší. Nejedná se totiž z formálního hlediska o typickou výhradu k mezinárodní smlouvě, jelikož výjimka z aplikovatelnosti hlav III a IV vyplývá přímo z ustanovení smlouvy.

Na základě uvedeného lze nastínit dvě výkladové alternativy.

Za prvé. Při zdůraznění oznámení dle článku 14 odst. 5 Smlouvy jako aktu aplikace již existující ratifikované smlouvy, kdy Parlament dávající k ratifikaci souhlas, si je objektivně obsahu smlouvy vědom, a to včetně ve smlouvě zachycených mechanismů způsobilých založit různé varianty rozsahu právních závazků, lze uvažovat o dostatečnosti oznámení, jehož jediným vnitrostátním překladem by bylo toliko schválení vládou s následným odesláním depozitáři.

Za druhé. Jakkoliv by se nejednalo o změnu textu smlouvy, pokud zvážíme faktický rozsah závazků, které nastoupí ze smlouvy bez dalšího, je zřejmé, že se významně liší od rozsahu závazků, které s eventuálním oznámením dle článku 14 odst. 5 Smlouvy mohou přistoupit.

Je otázkou, nakolik souhlas Parlamentu v sobě skutečně předpokládá další dispozici vlády s rozsahem mezinárodních závazků vyplývajících ze smlouvy, přesně řečeno, zda snad souhlas implikuje delegaci takové dispozice na vládu a zda takto koncipovaná diskrece vlády odpovídá ústavní funkci Parlamentu v oblasti normotvorby. Na oznámení článku 14 odst. 5 Smlouvy by bylo možno naopak materiálně nahlížet jako na formu odvolání výhrady k mezinárodní smlouvě. Oznámení by tak muselo být projednáno stejným způsobem, jako by se jednalo o změnu smlouvy, to znamená před ratifikací prezidentem by byl návrh oznámení předložen Parlamentu České republiky k vyslovení jeho souhlasu.

Jedná se o situaci specifickou a dosud neřešenou, a proto nelze dát jednoznačnou odpověď, nicméně z důvodu právní jistoty a jisté věrohodnosti České republiky, kdyby vnitrostátní procedura přijetí mezinárodních závazků neměla být následně vnitrostátně zpochybněna, se spolupředkladatelé a ministr spravedlnosti shodují, že by měl být uplatněn druhý z uvedených postupů s předpokladem obligatorního projednání v Parlamentu a ratifikací prezidentem republiky. Předesílám, že konečným arbitrem může být v této věci při splnění procesních podmínek pouze Ústavní soud.

A nyní bych zde zmínila nejčastěji uváděné důvody pro nepřijetí Fiskálního paktu, mezi něž patří především následující domněnky.

Za prvé, že Fiskální pakt údajně není mnohými státy plněn a jeho plnění není nikým kontrolováno.

Za druhé, že v současné chvíli, kdy Česká republika nepřijala euro, není Fiskální pakt vůbec potřeba.

Za třetí v neposlední řadě také to, že ho někteří chybně spojují s přijetím eura.

Ráda bych zde tedy opětovně vyvrátila tyto nepřesnosti.

V žádném případě nelze tvrdit, že by Fiskální pakt nebyl plněn. Plnění číselných fiskálních pravidel, která jsou ve Fiskálním paktu obsažena, to je pravidla strukturálně zhruba vyrovnaných veřejných financí, pravidla pro zadluženost veřejných financí, je pravidelně hodnoceno nezávislými národními institucemi v souladu s národním právem smluvních stran a na evropské úrovni Evropskou komisí a svou roli zde má i Rada, respektive její pracovní orgány.

Za druhé. Ratifikace smlouvy je pro Českou republiku výhodná, protože jí umožní nejen účastnit se, ale také se plnohodnotně podílet na diskusích během eurosummitu.

Za třetí. Přistoupení k Fiskálnímu paktu rovněž žádným způsobem Českou republiku nezavazuje, ani nijak nepřibližuje k přístupu do eurozóny. Primárně je smlouva sice určena zemím eurozóny, její ratifikace však nijak neovlivňuje rozhodnutí České republiky o vstupu do eurozóny. A nijak nás k němu dodatečně nezavazuje. Vláda se v prosinci minulého roku rozhodla datum vstupu do eurozóny nestanovovat a návrh na přistoupení k této smlouvě na tom nic nemění.

V neposlední řadě mi opět dovolte zopakovat, že Česká republika je poslední zemí, která k Fiskálnímu paktu nepřistoupila, což je pro naše evropské partnery i s ohledem na stav našich veřejných financí jen stěží pochopitelná věc.

Závěrem bych chtěla také podotknout, že pokud by se vláda v budoucnu rozhodla být vázána všemi ustanoveními hlav III a IV této Smlouvy, nebo jejich částí k dřívějšímu okamžiku, zastávají spolupředkladatelé a ministr spravedlnosti názor, že takový závazek by měl být opět podroben celému ratifikačnímu procesu, a vláda tudíž nebude mít volné ruce, aby rozhodla o dřívější vázanosti ustanovení hlav III a IV bez souhlasu Parlamentu a ratifikace prezidentem republiky.

Děkuji vám za pozornost.