„A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“

Aktuálně ji nikdo nebere. Ale když vidím, jak pod tlakem gender aktivistů dokáží některé země z hodiny na hodinu prznit své staleté státní hymny, mimochodem vysoce symbolické texty, musíme být připraveni svou řeč bránit.

Potenciálním terčem nevzdělaných gender bojůvkářů mohou být například tyto nuance českého jazyka:

1. Zastoupení obou rodů rodem jedním
Věta „Učitelé rozdávali vysvědčení“ neznamená, že šlo o akci někde v klášterní škole na řeckém poloostrově Athos, kam nemají ženy přístup. A také neznamená, že vysvědčení rozdávali pouze učitelé – muži, zatímco učitelky – ženy zatím pily kávu ve sborovně. Ta věta pochopitelně znamená to, co všichni víme. Vysvědčení rozdávali paní učitelky i páni učitelé. Akorát věta „Učitelky a učitelé rozdávali vysvědčení“ je přeurčená, nad rámec potřeby popisná, nelibozvučná, prostě drhnoucí.

A také věta „Všechny fyzické osoby podnikající se musí registrovat u správce daně.“ rozhodně neznamená, že by se týkala jen žen a nikoli mužů.

2. Přechýlení (ženská forma příjmení) nemá přivlastňující význam!
Čeština je jazyk, kde čárka je nesmírně důležitá, může rozhodnout dokonce i o životě a smrti. Nevěříte? No, pokud by třeba v roce 1952 dorazil na ÚV KSČ z Moskvy telegram ve znění „Popravit ne, udělit milost!“ dělo by se něco jiného, než kdyby přišel telegram „Popravit, ne udělit milost!“.

A teď vážně k těm příjmením. Ona ta příjmení vyjadřují většinou nějakou vlastnost. Třeba u příjmení Bláha – Bláhová. Tak věta „Ona je taková bláhová.“ vyjadřuje vlastnost nějaké osoby, nikoli snad vlastnictví pana Bláhy. Přípony „ova“ a „ová“ znamenají něco jiného.

Nejlépe je to vidět na příjmeních tvořených přídavnými jmény zpodstatnělými. Pokud se nějaká holka provdá za pana Černého, Malého nebo Bílého, tak se bude jmenovat Černá, Malá, Bílá a nikoli Černého, Malého nebo Bílého.

Čeština je krásný jazyk. Nejlepší synové a dcery našeho národa prožili často svůj život v bídě a pronásledování, mnozí i zaplatili životem za to, abychom ho mohli používat. Tak ho braňme.