Důchod by měl umožňovat člověku, který nevydělává z důvodu věku nebo neschopnosti práce, důstojný život. Obsah pojmu důstojný život a náklady na jeho realizaci  jsou v různých státech různé a závisí také na společenském postavení  příslušného občana. Proto se přihlíží při výpočtu výše důchodu k výši mzdy nebo platu a délce aktivní služby. Nejde o přímou úměrnost, zvláště u vysokých platů, jejichž často pochybné zdůvodnění po odchodu z aktivní služby neplatí už vůbec. Jde o to najít takový poměr mezi příjmem důchodce a jeho předchozím platem, aby nevznikala žádná napětí. Podle zahraničních zkušeností je potřeba, aby průměrný důchod činil asi 50% průměrné čisté mzdy a k tomu aby patřilo plnohodnotné státem placené veřejné zdravotní pojištění. Hledejme způsob, jak se to dá zařídit.

Představme si v příjemném sociálním smíru žijící společnost, kde mladí, lidé středního věku i staří jsou většinou spokojeni s tím co dostávají s přihlédnutím ke své práci nebo přípravě na ni, k tomu, že dříve pracovali, anebo z různých důvodů pracovat nemohou, a kde rodinná péče o děti a o postižené je považována za práci pro společnost. To je stav, kterého bychom rádi dosáhli.

Nároky na požitky všech občanů mohou být uspokojovány jen díky produkci zboží a služeb, která je dílem aktivní části obyvatelstva. Přesněji, je to ta část celé produkce včetně služeb, která bude zakoupena za to, co zaměstnavatelé zaměstnancům zaplatí přímo a ve formě odvodů do důchodového a sociálního systému. Zbývající část produkce poslouží k pokrytí ostatních nákladů a jako zdroj pro odčerpání nadhodnoty. Ta odchází následkem chybné privatizace ve formě dividend většinou do zahraničí a s ní i to, o co více mělo být spravedlivě vyplaceno na mzdách zaměstnancům. Z hruba úměrně tomu jsou menší i důchody, ale teď řešíme jen poměr výše platů a důchodů, a na ten okrádání všech nemá vliv. 

Zatím to máme tak, že vydělávající občané část příjmu, stanovenou zákonem, také odevzdají do důchodového a sociálního fondu a ti, kterým dost zbude, další část mohou vložit do spoření na důchod, do tak zvaného třetího pilíře. To je ve skutečnosti normální spoření s protiústavní státní podporou. Její výhody totiž nemohou využívat chudší občané, kteří nemají na spoření.

Naše spoření na důchod je vůbec pochybná věc. Nemá charakter pojištění pro případ dožití vyššího věku, naspoří se pevná částka jako při obyčejném spoření. Spoření na důchod tvořením druhého pilíře bylo právě zrušeno, bylo výhodné jen pro občany s vysokými platy, protože umožňovalo zčásti se vyhnout solidárnímu přispívání ve prospěch skupiny nízkých důchodů.

Zdůvodňování potřebnosti spoření na důchod je lživé. Tvrdí se, že bude moc důchodců a málo aktivních pracovníků, kteří by je živili a ošetřovali, a tak je nutné mít našetřeno. To není řešení. Existence spoření totiž nezvýší objem produkce zboží a služeb, nepřibude řemeslníků ani zdravotnického personálu, potřebnou produkci musí obstarat zvýšená produktivita práce, jen tak existující pracovníci obstarají i v menším počtu všeho dostatek.  Kdyby to nenastalo a spořící občané by pouze uplatnili úspory na trhu a získali více z toho, co se produkuje, vznikl by nedostatek pro skupinu nespořících sociálně slabších, převaha poptávky a došlo by ke zvýšení cen. Spoření na důchod je tedy nejen zbytečné, ale i škodlivé. Při rostoucí produktivitě práce a tím i nezaměstnanosti by pro stát neměl být problém zorganizovat potřebnou produkci.

Občané s velkými příjmy soudně vymáhají posílení zásluhovosti při výpočtu výše důchodu, ale mlčí se o tom, že většina vysokých platů není zasloužená, ale je výsledkem příležitosti se jich zmocnit, a že pokud byly skutečné důvody pro enormní příjmy aktivního pracovníka, tak většinou po odchodu do důchodu zanikly.

Po tomto vysvětlení se podívejme, jak by tedy měl důchodový systém vypadat a jaké jsou ještě další důvody, proč musí být financován průběžnými odvody z příjmu.

V navrženém modelu vzniká aktuální výše důchodu dvěmi operacemi.

1. Každému občanovi se při odchodu do důchodu podle toho, kolik vydělával, jak dlouho, jak pečoval o děti a podobně, stanoví, kolik procent průměrného důchodu má dostávat.
2. Pro daný rok se podle výsledné bilance v předchozím roce stanoví výše odvodů vydělávajících občanů a jejich zaměstnavatelů do důchodového fondu (v procentech z příjmu pracovníka) tak, aby mohla být výše průměrného důchodu v dohodnutému poměru k průměrné mzdě. Zmocnění k opravě za určitých podmínek může být dáno zákonem již předem.

V bodě 1. můžeme použít zavedený způsob výpočtu důchodu s tím, že vysoké důchody omezíme na hranici žalovatelnosti a hlavně nově započítáme v důstojném rozsahu léta věnovaná výchově dětí a domácí péči o postižené, jako léta pracovní. V případě potřeby započítáme v této době fiktivní příjem ve výši průměrného platu při dané kvalifikaci pečující osoby. Tato operace a další výpočty, které vypadají složitě, nebudou pro naše statistiky problémem.
 
Nově musí být přistupováno také ke stanovení podmínek odchodu do důchodu, například věku. Musí se to řídit počtem pracovních míst, která budou k dispozici. Věk nároku na důchod bude spíše klesat, protože již teď růst produktivity práce vykazuje větší dynamiku, než stárnutí populace.

Navržený systém je velmi jednoduchý a spravedlivý, je očištěn od rizik a je odolný proti jakýmkoliv změnám měnového systému, krizím, je mimo dosah zlodějských fondů a je nezávislý na demografickém vývoji. Navíc se dá velmi snadno zavést. Stačí udat výpočtářům, například, velikost poměru průměrného důchodu k mediánu příjmů, na kterém se na základě společenského konsenzu, nebo moudrého doporučení, dohodla Sněmovna. Nemělo by se to moc lišit od mezinárodních zvyklostí. Během čtrnácti dnů se má o úpravách důchodového systému znova jednat. Zajímejme se o to, zda politici budou dbát věcí, o kterých se zde píše a hned budeme vědět, koho nevolit.