Před 410 lety zemřel císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský Rudolf II. Habsburský (18. července 1552 – 20. ledna 1612). Mnozí z nás si jej představují jako úsměvného panovníka v nesmrtelném podání Jana Wericha z dvojfilmu Pekařův císař a Císařův pekař. Ve skutečnosti to byl rozmařilý císař, který trpěl duševní chorobou a permanentními útoky ze strany jeho bratra Matyáše. Čechy, a hlavně Praha, mu mají ale za co děkovat.

V roce 1583 přenesl císařský dvůr do Prahy, protože nebyla tak ohrožena Turky jako Vídeň a také se mu zkrátka líbila.Učinil tím naše hlavní město znovu veliké a důležité. Bylo to naposled, kdy Praha byla sídlem českých králů. Tím, že Rudolf II. byl i římským císařem, stala se Praha domovem nejen pro alchymisty, hvězdáře a umělce, ale zejména domovem diplomatů a významných šlechticů, kteří potřebovali být blízko císařského dvora. S tím ruku v ruce šel rozvoj řemesel, služeb a stavebního boomu. Díky Rudolfovi II. tak máme v Praze množství nádherných renesančních památek. Praha se tehdy zařadila po bok měst jako je Řím a Paříž.

Slovy Rudolfa II.: „Nemusíme nikam jezdit, protože nejkrásnější vidíme z oken a všechno ostatní máme ve sbírkách.“

Praha se stala centrem náboženské tolerance a Rudolf II. podepsal roku 1609 Majestát, který zaručoval svobodu vyznání pro země koruny české. Podle Majestátu nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon. Přiznejme, že to bylo i proto, aby si zajistil podporu české šlechty.