Výdaje příslušníků středních vrstev jsou relativně stabilní a v zásadě jsou také odolné vůči případným výkyvům; čistě z fiskálního hlediska je to právě střední třída, na kom leží hlavní břemeno financování státu. Definice střední třídy je mimořádně obsáhlým tématem, avšak obecně se dá říci, že z demografického hlediska ji tvoří především obyvatelstvo středního věku a primárně ji lze vymezit zejména na základě profesní příslušnosti. Jejími tradičními příslušníky jsou mj.  vzdělaní profesionálové (lékaři, učitelé, právníci, architekti, IT specialisté atd.), střední manažeři, kvalifikovaní veřejní zaměstnanci a v neposlední řadě také úspěšní živnostníci a menší či střední podnikatelé.

Tolik teorie, se kterou nelze nesouhlasit,  na úvod. Podívejme se však na praxi…

Je zajímavé a svým způsobem nebezpečné, že v České republice ke střední třídě patří zhruba 40 procent populace, což je v průměru o minimálně 20 procent méně, než je tomu v okolních zemích se srovnatelnou kulturní i historickou tradicí. Je evidentní, že současný stav je důsledkem dlouhodobé situace v české politice, která přirozené potřeby i zájmy střední třídy, z nejrůznějších důvodů, jednoduše ignoruje. Mezigenerační solidarita, která musí být jedním z leitmotivů současné společnosti,  je zářným příkladem toho, kdy je nosné téma prioritou nikoliv praktickou, ale pouze čistě rétorickou, resp. předvolební…

Nebojím se říci, že ze střední třídy se v naší zemi postupem času stala lovná zvěř. Tedy pokud rovnou nepoužiji ostřejší, ale zároveň asi výstižnější označení – DOJNÁ KRÁVA STÁTU.

Naše země tradičně patřila mezi státní celky, jejichž střední třída byla početně velmi silná, vzdělaná a také bohatá. Zhruba od první poloviny devatenáctého století až do komunistického puče v roce 1948 byla chloubou a opravdovým „pilířem“ českých zemí, resp. Československa. Tehdejší česká (československá) střední třída snesla srovnání se střední třídou německou, švýcarskou či severoitalskou a naším jednoznačným cílem je, abychom se na tuto úroveň opět vrátili – vzorem nám v tomto ohledu rozhodně musí být např. Bavorsko nebo Rakousko.

K tomuto cíli vedou dle mého názoru primárně tři cesty. Zaprvé je to vzdělání, se kterým dlouhodobý rozvoj a následná trvalá podpora (nejen) střední třídy doslova stojí a padá. Investice, jak finanční, tak zejména intelektuální a „morální“, do vzdělávacího systému jsou absolutně nevyhnutelné na všech úrovních. Zadruhé je to definitivní a trvalé zjednodušení daňového systému, který bude zohledňovat mj. jakýsi „selský rozum“, s čímž souvisí mj. další rozvojový či stabilizační finanční nástroj, kterým jsou dotace a investiční pobídky. Ty by měly být poskytovány, absolutně (!!!) transparentně pouze začínajícím, malým a středním subjektům. Zatřetí je to jakási „definitivní modernizace“ společnosti s využitím dostupných online platforem a technologií, tzv. e – government. Řeč není v žádném případě o „velkých bratrech“ typu EET, ale o nástrojích, které život skutečně zjednodušují a činí ho komfortnějším, efektivnějším a v neposlední řadě také levnějším.

Sečteno a podtrženo, chceme – li se posunout jakožto státní celek dál, měly by naše zákonodárné orgány i jednotlivé vládnoucí politické „autority“ přestat svůj ekonomický motor, tedy střední třídu, šikanovat. Troufnu si tvrdit, že jako podnikatel provozující dlouhodobě úspěšnou středně velkou firmou vím, o čem mluvím. Tento názor nesdílím zdaleka, zdaleka sám…

LUKÁŠ OTYS
PŘEDSEDA TOP 09 V KARLOVARSKÉM KRAJI
ČLEN PŘEDSEDNICTVA TOP 09