Příčin je mnoho, ale hlavní odpovědnost za tento stav nese stát, nebo přesněji zákonodárci, kteří podlehli a někdy i dokonce byli v čele lobbistů provádějící takové zásahy do našeho práva, že jej systémově dovedli do stavu, kdy je podporováno zadlužování občanů, které téměř zákonitě vede často k do konce života nesplatitelným exekucím.

Prakticky všichni experti se shodnou, že zásadní zlom, který odstartoval masivní zadlužování části společnosti a byznys s právním vymáháním dluhů představoval zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Bez jeho vzniku bychom v současné dramatické situaci nebyli. Zavedení tohoto zákona umožňovalo alternativně využít namísto soudů činnost exekutorů, což bylo podporováno i tím, že na rozdíl od soudu, kdy věřitel musel složit soudní poplatek, žádnou takovou povinnost nemá u soudního exekutora.

To, že následně dlužník bude muset platit exekutorovi náklady často 10x vyšší než by platil soudu, logicky věřitele nepálilo. Koho by to ovšem pálit mělo, je stát, protože dalšími úpravami se zostřovala povinná poplatková povinnost dlužníka. To ale neplatilo.

Ministr spravedlnosti Pavel Němec (US) v květnu 2006 s účinností od září několikanásobně zvýšil odměny advokátů za vymáhání. Už tak poměrně přísný a drahý systém, který zavedl Rychetský, Němec měsíc před svým koncem na ministerstvu spravedlnosti ještě rozšířil. Nejnižší odměnu 1000 Kč zvedl na 4500 Kč. Byla to klíčová změna, přišla totiž krize a mnozí zjistili, že vymáhat desetikorunové a stokorunové pohledávky je lukrativní. Na jednu korunu dluhu činily náklady v nejexponovanějším období dvacet jedna tisíc korun. Vznikl tak klíčový druhý pilíř obchodu s chudobou a dluhy.

U vzniku dluhů a prosazování exekucí stojí cynická myšlenka, že každý si může za své dluhy sám. No, může i nemůže, ale k tomu se ještě vrátím.