Je nutné mít na paměti, že ministr a posléze prezident Beneš žil v konkrétních dobových podmínkách, byl vystaven konkrétním politickým tlakům uvnitř své země a zejména ze zahraničí, jimž by dnešní politické reprezentace České republiky nebyla schopna čelit ani zdaleka tak dlouho a vytrvale jako E. Beneš. Po mnichovském diktátu byl pravděpodobně jediný z československých i evropských politiků, kdo byl přesvědčen o obnově československého státu. Byl to vlastně jen E. Beneš, kdo už v osudných dnech před mnichovskou dohodou i po ní upozorňoval jak anglické, francouzské a americké diplomaty a státníky, že obětováním Československa sebe sama nezachrání, že tím jen oddálí světový vojenský konflikt, který naplno zasáhne i ty, kdož připojili pod osudovou smlouvu své podpisy.

Dnes už si vůbec neuvědomujeme, že ještě několik let po Mnichovu a po emigraci z Československa působil Edvard Beneš v zahraničí sice jako vážená, ale jen soukromá osoba. Po působení v USA byl svým způsobem dlouho trpěn ve Velké Británii, která si vymínila, aby se v exilu vzdal jakýchkoli politických aktivit. I politik jako W. Churchill ještě na podzim roku 1939 zastával názor, že očekávaný vpád Stalina do Finska by byl pro Británii ve své podstatě výhodný: „Je v našem zájmu, aby SSSR zvýšil svou sílu na Baltu, a tím snížil nebezpečí, že tuto oblast ovládnou Němci!“. Velká Británie, podobně jako Francie, neučinila nic hmatatelného, když Německo v březnu 1939 pohltilo zbytek Československa, ačkoliv i tyto státy podpisem v Mnichově garantovaly nové hranice a územní celistvost okleštěného státu.

Pro mnohé vlivné britské politiky byl 15. březen 1939 jen potvrzením názoru, že Československo jako „umělý poválečný slepenec“ byl neživotným evropským prvkem. Přesto ani v této situaci E. Beneš nerezignoval. Prosadil ustavení exilové vlády, velké úsilí ho stálo, aby mocnosti anulovaly mnichovskou dohodu a zaručily budoucí obnovení Československa v původních hranicích. Musel zvládat i stálé tlaky především západních spojenců na malou aktivitu odboje v protektorátu, byť si dobře uvědomoval, jak hlubokou jizvu nedůvěry a zklamání zanechala právě zrada západních spojenců v roce 1938 ve vědomí československých občanů. Byl si velmi dobře vědom, že připravovaná akce našich parašutistů proti Heydrichovi bude nacisty tvrdě pomstěna a že hodnocení české pasivity není objektivní. Byl si vědom toho, že řada jeho kroků bude po válce hodnocena přinejmenším sporně. Mnohaletý stres a napětí se odrazily na Benešově zdraví, během války prodělal několik mrtvic, které výrazně zkrátily jeho život a umožnily mu jen tříleté poválečné působení.

Žádný český politik nezanechal jak v našich, tak především v evropských dějinách 20. století tak významnou stopu, málokterý politik, a to ani evropský a světový, neměl v zahraničí takový respekt, jako právě dr. Edvard Beneš. Pokud bychom si mohli dovolit posuzování z dnešního pohledu, musíme konstatovat, že i s odstupem téměř sedmdesáti let byl velmi střízlivým hodnotitelem úlohy Ruska v evropské politice, uvědomoval si, že extremní přístup evropských politiků k Rusku vždy povede i k extremním reakcím, o čemž se můžeme i dnes přesvědčit.

Beneš byl politikem, kterého můžeme dnes směle nazývat politikem opravdu evropského formátu. Uvědomoval si mnohem dříve nežli ostatní, jak užitečná může být politická a ekonomická integrace evropských států. Věděl, že bez jejich vysokého stupně spolupráce se starý kontinent nemůže rozvíjet a ztratí své přední místo ve světové politice. Z jeho iniciativy vznikla Malá dohoda, protiváha mocenským snahám velkých států jako byla Británie, Francie, Itálie, Německo. Beneš věděl, že síla malých a bezpečnost velkých je pouze v jejich spolupráci a vzájemné podpoře. Což je odkaz, který bychom měli mít i dnes na zřeteli.

Jiří Paroubek, expremiér a lídr strany LEV 21 pro volby do EP