Vypráví se takový prastarý příběh. Mongolští lovci celý rok usilovně pracovali, a když měli dostatek vyčiněných kůží, jeli je prodat do Číny. Čínští obchodníci jim napřed pověděli, že musí s nimi dva týdny pobýt jako hosté, než bude možné uzavřít obchod. Lovci nabídku přijali a za dva týdny začali jednat o ceně. Nakonec hodně slevili ze svých očekávání a kůže nakonec prodali. Čínští obchodníci jim v zápětí pověděli, že musí ještě další dva týdny pobýt a že by vlastně měli na oplátku pohostit partnery oni. Inu pobyli další dva týdny a pak se srdečně rozloučili. Odjížděli do Mongolska bez kůží, bez peněz, ale zato s hřejivým pocitem, že mají v Číně dobré přátele.

Experti, politikové a žurnalisté se přou, zda se slibované investice nakonec uskuteční, zda je správné obětovat ideály lidských práv pro hospodářský zisk, zda jsme, jak říká náš prezident, již opustili přihlouplou alianční spolupráci s USA a přiklonili jsme se namísto toho k moudré Číně, zda se staneme bránou pro vstup Číny do Evropy, zda je čínská ekonomika tržní a nakolik jsme ochotni podrážet nohy Tchaj-wanu.

Je známo, že Čína vyniká ve schopnosti zavádět novináře a politiky jiných zemí na falešnou stopu šířením desinformací.

Obávám se, že sporná témata jsou jen úmyslnou kouřovou clonou pro pravou podstatu toho, co se v posledních dnech událo. Nikterak tím nechci znevažovat tato důležitá témata, ale rád bych vedle toho poukázal na zásadní otázku: proč to všechno vlastně čínští komunisté dělají? Podnikatelé přece dobře vědí, že skutečná hospodářská spolupráce se v Číně nerodí z vládních prohlášení, že se nezakládá na dobrých vztazích s komunisty, ale vzniká na úrovni provincií a konkrétních firem, které jsou v hospodářské oblasti nesmírně samostatné. Smlouva s komunisty totiž vůbec neznamená, že se nějaká reálná hospodářská spolupráce vůbec uskuteční. Zvláště, když ke slibovaným investicím dodáme informaci, že za ony slíbené investice u nás nevzniknou žádná pracovní místa. K čemu nám taková investice je? Co si u nás Čína kupuje?

Čína nepotřebuje Českou kotlinu na to, aby mohla nakupovat zajímavé firmy v EU. Jedná totiž přímo s německými, britskými a dalšími firmami v Evropě a jedná s nimi bez nás.

Možná by nám k pochopení situace pomohla informace, že podle německých zdrojů přichází v důsledku čínské špionáže ekonomika Německa ročně o 20 až 50 bilionů (1012) euro podle toho, jak je který rok ‚úrodný‘.

Musíme se ptát, kolik nás slibované investice nakonec budou stát?

O co se Čína zajímá? Jak může špionáž ekonomice škodit? Jak to jejich tajné služby dělají?

Stejně jako tajné služby jiných států, zajímají se čínské tajné služby o utajované informace. Třeba v Polsku se pokoušely získat informace o způsobu šifrování v NATO. V Rusku o technologiích dvojího užití potřebné pro konstrukci vojenských raket. Když se někde podaří okopírovat tajné informace, je to jistě příjemné. Někdy dokáží naverbovat místní úředníky a opravdu se dostanou ke kopiím tajných dokumentů, ale ví se také, že například ministrům dokáží zkopírovat informace z přenosného počítače nebo telefonu v průběhu oficiální návštěvy. Shromažďují informace z počítačových sítí, z odposlechů telefonů, přes počítačové infekce (spamy, viry a trojské koně). V Německu se dostávaly do vládních počítačů přes Word a Power Point. Ale to je jen malá část zájmů.

Zajímají se nejen o politické a vojenské informace a bezpečnostní otázky. Sbírají především komerční, technologické a vědecké informace, jinak řečeno průmyslová špionáž.

Jak to dělají?

Jedním z důležitých nástrojů je kyberšpionáž. Podle zveřejněných informací (které samozřejmě Čína popírá) dokázali získat utajený přístup do vládních sítí 103 států (např. včetně Belgie, pokusy v USA do ministerstev i do Pentagonu, ve Francii, v Británii). Existuje podezření, že v některých případech elektronika vyrobená v Číně obsahuje zadní vrátka, aby se agenti snadno dostali komukoli do počítače. Činnost vyvíjejí nejen hackeři, ale i studenti na cizích universitách, profesoři, stážisté, restauratéři.

V evropských státech byly odhaleny stovky případů čínské špionáže zaměřené nejen na velké podniky, naopak většinou se orientují na malé a střední firmy. Ty totiž zpravidla nemají skoro žádné zabezpečení. Zatímco špionážní činnost zaměřená řekněme na Škodovku v Boleslavi může být dost obtížná, stovky malých subdodavatelů nemají vůbec žádná bezpečnostní opatření, a když se dají informace dohromady, dá se dost přesně zjistit vše o společném jmenovateli. Kdysi se tomu říkalo mozaiková špionáž. Přesná informace o stovce kamínků stačí na to, aby někdo uhádnul, co mozaika představuje.

Na analýze informací pracují obrovské instituce, často maskované za think-tank nebo universitu. Zejména university jsou nenápadným krytím pro pravidelné cesty, které by jinak byly nápadné (ale běžné je krytí i v podobě čínského podnikatele). Špionáž se nezaměřuje jen na tajné dokumenty, ale shromažďuje informace, které slouží k utváření politiky. I zdánlivě bezvýznamné informace při dobré analýze dostanou smysl. Pokud někdo ví, že každý starosta má v šuplíku plány pro mimořádné situace a pokud se někdo dostane ke stovce starostů a od každého se dozví jen nepatrný kousek, může odvodit docela přesný model, jak by se Česká republika chovala za jakých okolností.

Mají své agenty. Těžko se odhalují, protože se poměrně rychle střídají. Počet lidí není v Číně rozhodující. Odhaduje se, že se po celém světě pohybují statisíce agentů. Ti verbují místní obyvatele a politiky. Někdy otevřeně a prý nabízejí v důležitých případech až desítky tisíc dolarů. Je však znám případ, kdy operní zpěvák ve Francii svedl diplomatku, aby se dostal k citlivým informacím. Ji nenapadlo, že operní zpěvák je ve skutečnosti špion. Kromě toho i pro zasílání dat je vymýšleno důmyslné krytí. Například se ukázalo, že informace putovaly do Číny přes KLDR. Čínští studenti jsou ‚přirozeně‘ zvědaví a hodně se ptají, to je také nenápadné krytí. Jindy je politik přinucen ke spolupráci vydíráním, protože někdo dokázal pořídit dokumentaci jeho návštěv v nevěstinci.

Přímá špionáž buduje kontakty na komerční subjekty, na vědecká pracoviště, na akademické kruhy, na místní skupiny aktivistů (lidskoprávních, ekologických, vlasteneckých), na diplomaty, na vojáky, na žurnalisty, na vědce, na obchodní společnosti (známý je například pokus o proniknutí do firmy Boeing v USA, která pracuje na vládních a vojenských zakázkách).

Agenti ovšem informace nejen sbírají, ale i rozšiřují. Čínské tajné služby jsou od dvacátých let pověstné tím, že dokáží systematicky a věrohodně navádět partnery na falešnou stopu, čímž odvedou pozornost od skutečných zájmů.

Kupříkladu ve Švédsku byl odhalen agent, který sledoval čínské exilové komunity nejen ve Švédsku, ale i v Norsku, v Německu a v USA, ale také komunity ovlivňoval. Jiní agenti se zase například snaží ovlivnit aktivisty podporující Tibet. V určitých okamžicích je přece skvělé odvést pozornost médií od toho, oč skutečně jde. Špioni se proto pokoušejí získat vliv v médiích, ovlivňovat média a zároveň získávat od novinářů informace.

Špionážní síť se jen zřídka maskuje za operního zpěváka, v drtivé většině případů jsou to čínské restaurace. Některé z nich mají už po desetiletí ve zvyku zvát pravidelně na večeři komunální politiky.

Navzdory propagandě, kterou pro nás připravil Pražský hrad a kterou tak radostně (pozoruhodně radostně) sdílela velká část našich médií, navzdory tvrzení, že jsme se vysvobodili z područí USA, musíme si na rovinu přiznat: Čína není náš spojenec! Dokonce naopak: Pro čínské komunisty je každý členský stát NATO nepřítelem.

Zatímco někteří pročínští aktivisté (pozoruhodně pročínští) oslavují zaslíbených devadesát miliard investic od firmy přímo navázané na komunistickou strukturu a vojenské kruhy, zatímco jistí aktivisté šíří strach z uprchlické vlny, která k nám ještě ani ‚nedošplíchla‘, měli bychom se ve skutečnosti obávat špionážní vlny. Za druhé světové války byl křižovatkou špionů z celého světa Lisabon, za studené války to byla Vídeň, dnes je to Praha. Abychom zastavili čínskou špionážní vlnu za devadesát miliard, bude muset příští vláda investovat odhadem dvojnásobnou částku do našich tajných služeb. A pokud se staneme pro Čínu branou do Evropy, nebude to brána pro skutečné čínské podnikatele, kteří k tomu nepotřebují požehnání komunistů, bude to především brána pro špiony.