Děkuji za slovo. Dámy a pánové, ta diskuse o tom, jestli je ústavní péče správná či nikoliv, jestli máme rušit kojenecké ústavy či nikoliv, ta tady probíhá mnoho let, skutečně dlouhou dobu.

Na výboru pro sociální politiku to téma se objevuje periodicky v tomto i minulém volebním období, kdy jsem jeho členkou, a mě jenom velmi mrzí, že na rozdíl od svých předchůdkyň, současná ministryně práce a sociálních věcí si toto za prioritu neurčila a že ve své podstatě tím ukázala a dopustila také, že se o tom opravdu bavíme seriózně až v závěru, v úplném závěru volebního období.

Já jsem naprosto přesvědčena o tom, že je nejvyšší čas - dokonce já bych řekla, že už je až pět minut po dvanácté, abychom transformovali systém této péče u nás a šli po vzoru mnoha krajů, které to samy od sebe učinily už před lety. Jsou takové i v České republice, nemusíme se dívat jenom do zahraničí, jak tady od některých předřečnic a předřečníků zaznívalo, že je to něco, co je nám tlačeno zvenčí. Pardubický kraj, Zlínský kraj, běžte se tam podívat na to, jak ten systém transformovali, jak dnes funguje a že opravdu nezpůsobuje újmu právě těm, o které jde, především totiž dětem. Naopak, je to ta cesta, kterou bychom měli prosazovat v celé zemi. A my dnes tu příležitost máme.

Já si dovolím jednu krátkou, ale opravdu jen stručnou exkurzi do minulosti, kdy opravdu v Nečasově vládě, která nastartovala změnu toho systému a které se povedla celá řada dobrých kroků, které vedly k tomu, že máme profesionální pěstouny na přechodnou dobu a podobně, tak byl záměr, aby kojenecké ústavy v České republice pro děti do tří let, nebyly realitou už po pár letech poté. To znamená, kdyby došlo k naplnění toho záměru, ke kterému bohužel nakonec nedošlo, a došlo z jiných důvodů než toho, že by ztroskotal ten samotný plán... bylo to, nemusím připomínat tím, že ta vláda skončila předčasně, tak bychom se tady o tom už dneska ani nebavili, protože by to bylo vyřešené. A stovky tisíce dětí, které mezitím tou péčí prošly, by jí ani neprocházely už. Takže za mě je to věcí, kterou skutečně dlužíme těm dětem, kterých se to týká a kterou můžeme v jejich prospěch změnit.

Nikdo nestaví pěstouny, versus ústavy do nějakého konfliktu. Nikdo neříká, že ti, kteří pracují v ústavech se nesnaží svoji práci odvést s maximálním nasazením a podle nejlepšího svého svědomí a vůle. Nikdo také neříká, že tam nepracují profesionálové. Jenom zkrátka z vývojové psychologie už dávno víme, že dítě v tom nejmenším věku, potřebuje stabilní zázemí pečující osoby, se kterou má možnost navazovat vztah. Nejideálnější je to samozřejmě v biologické rodině - to se snad shodneme úplně všichni. A pokud to možné není, tak to máme možnost řešit a nahradit, ale to sebelepší, hezčí a lépe fungující kojenecký ústav, zkrátka z podstaty věci, ne z nedostatku vůle, zájmu profesionality, neumí. Takhle dospělo to poznání v posledních desítkách letech, tak pojďme na něj reagovat v tom, že ten náš systém, který už je v Evropě bohužel ojedinělý, protože všichni se od něj odklonili, tak přetrvává.

A ano, je v těch návrzích, které tady máme možnost dnes prohlasovat, řešeno, jak se zachovat v případě velkých sourozeneckých skupin či závažných zdravotních postižení a handicapů. Ale já bych i k té druhé skupině chtěla říct, že přece i děti, které mají nějaký handicap, vyrůstají v běžných rodinách, úplně běžně se o ně starají a je normální, že pokud se dítě narodí s nějakou vadou nebo problémem, tak se o něj rodiče starají dál. Takže pokud tak mohou činit pěstouni, a děje se tak také, tak ať i o tyto děti je takhle postaráno.