Nejde o první debatu k tématu důchody v koalici. Na konci loňského roku ministr financí po určitou dobu blokoval jednorázovou valorizaci penzí nad úroveň stanovenou zákonem. V aktuálním sporu se přirozeně odráží blížící se volby a tedy snaha se názorově profilovat, byť proti koaličnímu partnerovi.

Je přirozené, že současná vládní koalice musí přicházet s novými náměty, které se týkají nejpalčivějších otázek úprav důchodového systému po jeho narušení pravicovými vládami. Experiment s tzv. druhým penzijním pilířem způsobil rozkladné odčerpávání peněz z průběžného systému a fakticky vyhovoval jen úzké skupině vysoko-příjmových občanů.

Sociální demokracie se nad rejstříkem možných koncepčních úprav dlouhodobě zamýšlí i v rámci vytvořené důchodové komise. Ne všechny návrhy, které zvažuje, musí ale nutně jít proti ustanovením tzv. malé důchodové reformy (2011). Rozhodně však nepovažuji za únosné ponechat tzv. klouzavý věk odchodu do důchodu podle aktuálního věku dožití. Tento nepromyšlený krok zavedený pravicovou koalicí nijak nezohledňuje aktuální potřeby lidí, resp. konkrétní části populace. S lidmi určitého věku nakládá jako s homogenní skupinou, jejíž potřeby a možnosti zcela odpovídají pozvolnému zvyšování věku dožití. Sociální demokracie odmítá pohrávat si s fyzickými a duševními možnostmi jednotlivých lidí, jakoby se jednalo o elastickou gumu, kterou lze natahovat dle libosti v souladu s momentálními potřebami ministerstva financí.

Hranice odchodu do penze musí nezbytně reflektovat, že ve většině profesí lidé nejsou schopni pracovat do 70 let. Politické reprezentace vlastně všech evropských zemí tuto ideu uznaly: v členských státech EU, ve Švýcarsku i dalších zemích evropského hospodářského prostoru (Islandu, Lichtenštejnsku) je tato hranice univerzálně stanovena. V naprosté většině států se pohybuje někde v intervalu 63 – 65 let u mužů (a 60–65 let u žen). Jedinou zemí, kde je spodní hranice stanovena na úrovni 67 let, je Island. Ten se svou populací něco přes 300 tisíc lidí a dosti odlišným sociokulturním prostředím ale nemůže být pro ČR vzorem.

Odmítněme argument, že zastropování důchodů samo o sobě povede k narušení stability celého systému a nedostatku finančních prostředků na výplatu důchodů. Ten nebere v potaz jednak cíl, k němuž se sociální demokracie hlásí, a sice každých pět let hodnotit vhodnost nastavení důchodového věku v návaznosti na demografický vývoj. Nebere také v potaz dopad aktivní politiky zaměstnanosti současné vlády. Podle medializované zprávy České správy sociálního zabezpečení z letošního ledna je důchodový účet ČR v nejlepší kondici za posledních pět let. Uveďme, že jeho loňský deficit ve výši 33,6 mld. Kč je plně financovatelný z příjmů rostoucí české ekonomiky. Zdůrazněme tedy obecné zjištění, že fungující hospodářství znamená více příjmů pro důchodový účet. Obdobný efekt na příjmy rozpočtu však mají a budou mít vládní opatření v oblasti aktivní prorodinné politiky.

Současná diskuse o zastropování důchodů je potřebnou diskusí, kterou si musí projít i Česká republika. Zcela chápu, že se se tato diskuse odehrává v kontextu snah snižovat deficit státního rozpočtu. Připomínám však také, že vláda i sociální demokracie dělá hodně proto, aby tento deficit snižovala. V tomto kontextu pak nemohu souhlasit s tím, abychom dávali přednost argumentu peněz, před skutečnou situací lidí ve stáří. Životní potřeby a životní úroveň těch, kteří celý život poctivě pracovali, by se neměly stát zajatcem nebo dokonce obětí této abstraktní hry čísel.